Vloni tahle mezinárodní úderka z Amsterodamu excelovala na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové, a to hned dvakrát – jako kvinteto a poté rozšířené o šestičlennou tuzemskou dechovou sekci. SPINIFEX, tentokrát sexteto, vydalo na počátku letošního roku nové album „Soufifex“…
Na novince, vydané amsterodamským labelem TryTone, není ona inspirace súfijskou hudbou, jak titul napovídá, natolik markantní jako na předchozím albu „Amphibian Ardour“ (2017). Ovšem ustálená sestava nadále umně a s nesmírnou vervou pracuje s nepravidelnými strukturami i rozsáhlými improvizacemi vystavěnými nad bezmála hardcoreově uchopenými cyklickými rytmy arabského a indického původu. Německý altsaxofonista Tobias Klein, americký tenorsaxofonista John Dikeman, nizozemský kytarista Jasper Stadhouders, belgický trumpetista Bart Maris, portugalský baskytarista Goncalo Almeida a německý bubeník Philipp Moser vskutku excelují a činí z více než 63 minut poslechu učiněné dobrodružství!
Ze sedmi skladeb je pět autorských (Klein a Stadhouders po dvou, Almeida jednou).Kapela se nezdráhala sáhnout také po klasické i lidové kompozici. „Zarbi Owj“ (track č.3) napsal íránský skladatel Mohammad Reza Lotfi (1947-2014). Arabskou melodiku kapela rozpustila v úderných a řízných frázích, rytmické valivosti a vypjatých saxofonových sólech. Lidovka „Dikri“ album uzavírá; mezi rozsekanou tanečností v úvodu a závěru vybuchují sóla, přičemž tenorsax zavítá až do hájemství free-jazzu.
Ovšem ty nejroztodivnější směsi kapela namíchala z vlastních zdrojů. A podotýkám, že opravdu masitých i tučných. V úvodní desetiminutovce „Confrerie“ zazní minimalismus, free-jazz, prokrvená a nervní rytmika i lyrické rozpoložení zmámené orientálními vůněmi. Neworleánskými ulicemi s free-jezzovým bahnem bloudí posluchači skladby „Drinks & Logistics“. Kompozice „AHAP“ (což je akronym m.j. „As Heavy As Possible“) značí v podstatě hardcore-jazz se sólem kytary puštěné ze řetězu a s třešinkou v podobě sólové erupce bicích. Almeidovu kompozici „Marifa“ (10:20) sytí ambient, arabsky ochucená trubka, jímavý arabsko-středomořský motiv, minimalisticky přímočará rytmika a saxofony či trubka v roli jakýchsi duchovních předzpěváků. Vrcholem alba budiž track č.5 „Unnecessary Lines“, zároveň nejdelší (13:25). Je tady rozpuštěno vše, co kapela umí. V úvodu ambientní nálada s elektronickými ruchy, hravé bicí, dunivá, hutná i úderná basa, ostré střihy dechů, free-jazzové výbuchy, strhující gradace posilovaná hard-bopem a arabskou nekompromisností…
Energie stříkající na všechny strany!