Orchestr jménem Koubková & Kabrna

Orchestr jménem Koubková & Kabrna

zvuk
90
obal
80
Hudba
85
85

Jak už bylo avizováno, světlo světa spatřilo nové album JANY KOUBKOVÉ, tentokrát v duu s klavíristou ONDŘEJEM KABRNOU; CD jednoduše nazvané „Duo“ vydal Radioservis.

Třiasedmdesátiminutový záznam koncertního vystoupení má opravdu živou atmosféru, zachovává i průvodní slovo a smích Koubkové. Nemám příliš v oblibě v případě živých alb tyto nehudební vložky, ale tady je to na místě.

Zpěvačka dokáže být opravdu šťavnatě bezprostřední, rozverná, skotačivá, ale o to více zapůsobí záblesky jejího zvážnění, byť se je snaží spíše zakrýt. Nejde ani tak o potlačování, jako o snahu citově nevydírat, takže dojetí zůstane uvnitř; markantní je to při závěrečné písni „Fragile“ od Stinga. „Až se mi chce brečet,“ končí svoje navýsost šansonové pojetí. „Jsme křehcí…“

Orchestr jménem Koubková & KabrnaOstatně šansonová poloha Koubkové svědčí čím dál očividněji. Zůstává samozřejmě výtečnou zpěvačkou s perfektním swingovým a bopovým frázováním a schopností improvizovat skrze scat a témbrové vokalizování, dokonce s občasnými úlety do free-jazzu, ale když posloucháte „Chtěl bych mít vagón spací“ (Gershwinovu „The Man I Love“ s textem Pavla Kopty), chytne vás to za srdce. Protože Koubková má nejen cit pro radost, ale také radost pro cit. A Kabrna je prostě kabrňák (to mne napadlo automaticky)! On do toho šansonu vnáší až živočišnou vášeň, zaujetí a schopnost skloubit s úplnou samozřejmostí exprese jazzové a klasické. Když Koubková zpívá slovenskou lidovku „Proč si k nám nepryšeu“, oba se ponoří do křehkého, niterného vlákna smutku. Dylanovku s Rytířovým textem „Časy se mění“ pojali také bez kudrlinek, kdy každý klavírní tón a slovo vyzněly prostě, tudíž bez jakékoli pózy. Za vrchol pak považuji autorskou, nabluesovělou píseň „Hvězdy nesvítí“ (z výborného alba „A tak si jdu“, v níž se Koubková zaskvěla dynamicky a výrazově bohatým vokalizováním.

Orchestr jménem Koubková & Kabrna

Na albu vystřihla Koubková samozřejmě celou škálu poloh: rytmizovanou recitaci („Když mě bolí srdce“, „Důchodce z Vinohrad“), výlet do Afriky („Afro Blue“), žhavou latinu (Jobimova „One Note Samba“), horoucí swingové scatování („Bluesová dvanáctka“) obohacené o nápodobu trubky a´la Miles Davis („Summertime“ s Werichovým textem), vlastní zhudebnění poezie („Madona z roští“ Vladimíra Janovice), J.S.Bacha („Bourée“), Bobbyho McFerrina, jehož označila jako vokální bibli („Invocation“) a free-jazzovou erupci v „Return Of Swallow To Enshu Country“ japonské pianistky Aki Takase, s níž Koubková natočila v roce 1987 pozoruhodné album „Jazzperanto“. Překvapením bylo pro mne pojetí písničky „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“ (Ježek/V+W), kdy se po lehounkém popěvku zpěvačka doslova vykřičí; to by se zaručeně líbilo Yoko Ono!

Kabrna je rovnocenným partnerem Koubkové. Ta mu nechává dostatek prostoru, neboť jeho klavír nejenže doprovází, ale především dotváří, rozvíjí, mnohdy přetváří; jeho tvůrčí pojetí evokuje způsob hry Thelonia Monka či McCoy Tynera. Oba protagonisté tvoří celý orchestr emocí, výrazového bohatství, vnitřního pnutí i kontrastů….