Jak už bylo avizováno, světlo světa spatřilo nové album JANY KOUBKOVÉ, tentokrát v duu s klavíristou ONDŘEJEM KABRNOU; CD jednoduše nazvané „Duo“ vydal Radioservis.
Třiasedmdesátiminutový záznam koncertního vystoupení má opravdu živou atmosféru, zachovává i průvodní slovo a smích Koubkové. Nemám příliš v oblibě v případě živých alb tyto nehudební vložky, ale tady je to na místě.
Zpěvačka dokáže být opravdu šťavnatě bezprostřední, rozverná, skotačivá, ale o to více zapůsobí záblesky jejího zvážnění, byť se je snaží spíše zakrýt. Nejde ani tak o potlačování, jako o snahu citově nevydírat, takže dojetí zůstane uvnitř; markantní je to při závěrečné písni „Fragile“ od Stinga. „Až se mi chce brečet,“ končí svoje navýsost šansonové pojetí. „Jsme křehcí…“
Ostatně šansonová poloha Koubkové svědčí čím dál očividněji. Zůstává samozřejmě výtečnou zpěvačkou s perfektním swingovým a bopovým frázováním a schopností improvizovat skrze scat a témbrové vokalizování, dokonce s občasnými úlety do free-jazzu, ale když posloucháte „Chtěl bych mít vagón spací“ (Gershwinovu „The Man I Love“ s textem Pavla Kopty), chytne vás to za srdce. Protože Koubková má nejen cit pro radost, ale také radost pro cit. A Kabrna je prostě kabrňák (to mne napadlo automaticky)! On do toho šansonu vnáší až živočišnou vášeň, zaujetí a schopnost skloubit s úplnou samozřejmostí exprese jazzové a klasické. Když Koubková zpívá slovenskou lidovku „Proč si k nám nepryšeu“, oba se ponoří do křehkého, niterného vlákna smutku. Dylanovku s Rytířovým textem „Časy se mění“ pojali také bez kudrlinek, kdy každý klavírní tón a slovo vyzněly prostě, tudíž bez jakékoli pózy. Za vrchol pak považuji autorskou, nabluesovělou píseň „Hvězdy nesvítí“ (z výborného alba „A tak si jdu“, v níž se Koubková zaskvěla dynamicky a výrazově bohatým vokalizováním.
Na albu vystřihla Koubková samozřejmě celou škálu poloh: rytmizovanou recitaci („Když mě bolí srdce“, „Důchodce z Vinohrad“), výlet do Afriky („Afro Blue“), žhavou latinu (Jobimova „One Note Samba“), horoucí swingové scatování („Bluesová dvanáctka“) obohacené o nápodobu trubky a´la Miles Davis („Summertime“ s Werichovým textem), vlastní zhudebnění poezie („Madona z roští“ Vladimíra Janovice), J.S.Bacha („Bourée“), Bobbyho McFerrina, jehož označila jako vokální bibli („Invocation“) a free-jazzovou erupci v „Return Of Swallow To Enshu Country“ japonské pianistky Aki Takase, s níž Koubková natočila v roce 1987 pozoruhodné album „Jazzperanto“. Překvapením bylo pro mne pojetí písničky „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“ (Ježek/V+W), kdy se po lehounkém popěvku zpěvačka doslova vykřičí; to by se zaručeně líbilo Yoko Ono!
Kabrna je rovnocenným partnerem Koubkové. Ta mu nechává dostatek prostoru, neboť jeho klavír nejenže doprovází, ale především dotváří, rozvíjí, mnohdy přetváří; jeho tvůrčí pojetí evokuje způsob hry Thelonia Monka či McCoy Tynera. Oba protagonisté tvoří celý orchestr emocí, výrazového bohatství, vnitřního pnutí i kontrastů….