Na přelomu starého a nového roku vyšlo na značce Amplión Records album, které se z tuzemské jazzové produkce zcela vyjímá. Zove se „mezitím v Brně“ a natočil jej ansámbl saxofonisty a skladatele Pavla Zlámala HETEROFÓN. A předesílám, že jde o skutečnou událost, vskutku superlativní počin vzešlý z brněnské progresivní jazzové scény, jenž by neměl zůstat bez povšimnutí každého hudebního fajnšmekra. A doufám, že se dostane v plné parádě také za hranice naší zemičky. Má totiž potenciál smést spoustu zahraničních projektů, které mají nálepku „avantgarda“, a přitom jde pouze o vyprázdněné gesto nebo jen zoufalý pokus zkusit něco jiného…
Lídr vysvětluje: „Heterofonie – nepřesnost či nestejnost provedení daného hudebního materiálu. Ansámblu jsem toto označení vložil do názvu, neboť heterofonie využívám různou měrou a intenzitou jako tvůrčího procesu. Precizní interpretace melodií, vytříběná elegance žánrů na jedné straně, záměrné rozvolnění téhož na straně druhé, a v neposlední řadě současně znějící kombinace obou poloh. Vše doplňuji občasnými dirigentskými vstupy, ať už předem oznámenými (v partituře) či spontánně provedenými. Od toho se odvíjí celkový, zvukově a výrazově specifický charakter ansámblu.“
Bezmála sedmdesátiminutový hudební tok, který se na albu prostřednictvím 13 skladeb line, se nepřetržitě proměňuje dynamicky, výrazově i rytmicky; mísí se v něm minimalismus, soudobá komorní hudba, swing, hard-bop, free-jazz i space jazz. Potkává se tu dada s Janáčkem, surrealistická skupina Ra se Sun Ra Arkestra, Devětsil s Pavlem Blatným. A navrch György Ligeti! Zvuk alba je výtečný, protože zachovává syrovost a jakýsi psychedelický opar, který v sobě odráží historii avantgardního jazzu od konce padesátých let po postmoderní současnost. Natáčelo se ve studiu Divadla na Orlí v Brně ve třech letních dnech 2017 pod dohledem osvědčeného Jana Košuliče. Mix a mastering provedl, jak je typické pro Amplión Records, Alexej Charvát ve Svengali Studiu (listopad-prosinec 2018). A odvedl (jako vždy) perfektní práci…
Pavel Zlámal, který na albu hraje saxofony (tenor a baryton) a klarinet, se obklopil hudebníky, se kterými víceméně spolupracuje i na jiných projektech, takže jsou sehraní; ale hlavně: jsou na stejné vlně. Ať už se jedná o bubeníka Václava Pálku, kontrabasistu Juraje Valenčíka, pianistu Martina Konvičku, se kterými tvoří kvarteto PQ (vynikající loňské album „Tyče nevyhnutelné“), dále Jaroslava Šťastného alias Petera Grahama, který zde válí na hammondky (jinak kvarteto Next Phase), hornistu Mikuláše Kosku, trumpetistu Jozefa Zimku, trombonistu Šimona Pavlíka, fagotistku Janu Zmeškalovou, tubistu Dalibora Vinkláře a Edgara Mojdla (flétny, fujary,instalatérské trubky, okarína), jež najdeme v ansámblech jako Brno Improvising Unit či Divergent Connections Orchestra. Ve dvou skladbách hostující Petr „Rybíz“ Toman (hlas, text) je zase perkusistou a zpěvákem B-Side Bandu.
Hned úvodní track „Graham Downbeat“ se vyznačuje až neuvěřitelným tahem na bránu. Hutnost hudební materie podtrhuje funkově šťavnatý rytmus a šmejdění zašpiněných varhan. Dechy to všechno atakují jako zběsilé, basa drnčí, bicí zatloukají hřeby do hlavy. A pak dva sólové protipóly: drsný barytonsax a tekutá i rozevlátá flétna. Následuje „PQ2“ s úžasnými témbry souzvuku dechů s varhanami; moje žena by řekla, že kdyby to slyšela Maria Schneider, tak by si roztrhala občanku. Zlámal vystřihne lyrické tenorové sólo, také Konvička se pustí do voňavých vod téměř až klasicistních. Dechy přitakávají, štěbetají a nad nimi se vznáší rurálně zabarvený zvuk flétny. Evokuje to legendární orchestr Muhala Richarda Abramse s whistlerem Joelem Brandonem. Unisono dechů s varhanami zdobí též další vrcholné číslo alba „Beer Against Fear“; slyším tady Charlese Minguse v následném vršení, intenzivnění a houstnutí sazeb dechů, přičemž dochází k neočekávaným proměnám a zlomům. Sólovou trubku jak od Ellingtona vystřídají hrozby hammondek, jež se ve finále vznesou do Vesmíru. Odlehčením budiž obě skladby s více deklamovaným než rapovaným dadaistickým textem – „Saint (Veget) Blues“, ochucená swingem a´la Count Basie, a „Go! Reloaded“ s rockovým spodkem, kde zaznějí dokonce slovenština a topolovské emoce…
Opravdu každá skladba je doslova zhuštěnou a navýsost hravou Mendělejovovou soustavou jazzových, rockových, minimalistických a bůhví jakých ještě prvků! Ale nejde o žádné změti, bezduché nahodilosti, zvíření či zvířeckosti; každá je zkušeným a nutně chtivým posluchačem čitelná, má svoji vlastní tvář. „8-bit Tune-rondo“ s antré bicích je roztančenou free-jazzovou a minimalistickou parádou, „Vycházka: Na Křence“ je silně psychedelická, „Do hlavy“ je defilé emocí a nálad v kaskádě sól všech aktérů; a takhle bych mohl pokračovat skladbu po skladbě. Album ovšem vrcholí tou nejúchvatnější: „Igen (a´Gyorgy Ligeti)“ je strhující fúzí postupů soudobé vážné hudby a jazzových vznětů síly Mingusovy. Více než třináctiminutovou jízdu snů protkává zdivočelý cembalový zvuk, odkazující zčásti k Ligetiho kompozici „Continuum“. Dechy z témbrových ploch přecházejí v plnokrevné bigbandové sazby, posléze se rozvolní do chuchvalce a ten vyústí v kolovrátek. Když ten ztichne, zbudou jen bicí a cembalo, a pak už jen klávesové perlení až do ztracena. Teprve potom může posluchač vydechnout…
…aby se nadechl a pustil si „mezitím v Brně“ znovu!
