„Vždy mě přitahovala forma instrumentálního koncertu s orchestrem. Vidím v postavení sólového nástroje a orchestru – tedy jedince a okolního světa – velký prostor pro narativní vyprávění,“ píše v bookletu svého nového alba skladatel LUKÁŠ SOMMER. Novinka se jmenuje příznačně „Three Concerts“ a obsahuje Koncerty pro harfu, hoboj a flétnu. CD vydal na konci minulého roku Radioservis.
Lukáš Sommer se narodil 11.ledna 1984. Po studiích na Konzervatoři v Českých Budějovicích (kytara) a pražské AMU (studium skladby u Ivana Kurze) se od roku 2009 plně věnuje komponování a koncertní činnosti jako kytarista. Dosud napsal více než 40 opusů, před měsícem se představil také neworskému publiku. V roce 2012 napsal na objednávku festivalu Pražské jaro Flétnový koncert „Dopis otci“, a stal se tak vůbec nejmladším osloveným autorem v historii Pražského jara. Tato skladba na novém albu samozřejmě nechybí.
Sommer je také vyhledávaným aranžérem; za všechny projekty uvedu alespoň „City Er“ Michala Prokopa, „Symphonicum Tour“ Ondřeje Brzobohatého či „Hapka Lives!“. S Kateřinou Ferlesovou, hráčkou na djembe a darbuku, vytvořil world-jazzové duo Tapa de Deux.
CD má skvostný obal s kresbou Martiny Trchové pod názvem „Mlčenlivá vrba“. Na více než třiašedesátiminutové ploše ale Sommer není rozhodně zticha; vypráví nádherné, emotivní příběhy, a to skrze dialog sólového nástroje s orchestrem. Ano, dialog. Nejde o řevnivost, hádky, střety, a už vůbec ne o experimenty (částečně s výjimkou Flétnového koncertu) či dokonce avantgardu. Přesto je hudba navýsost dramatická…
Album otevírá třívětý „Koncert pro harfu a orchestr“. Autor ke skladbě uvedl, že se vydal do mezisvěta klasických koncertů 20.století a starých tabulatur. Některé rejstříky harfy totiž doopravdy zvuk louten a teorb evokují. V nahrávce Českého rozhlasu z roku 2013 účinkují harfistka Jana Boušková a Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Pavla Trojana. Úvodní věta (Allegro concertante. Tabulatura) se vyznačuje umnou kombinací lyrických barev, orchestrálního tepu, neustálých proměn dynamiky a výrazu, úryvků melodií; harfa má bohatý, hustý zvuk, pohybující se mezi dynamickými vzněty a ponory. Druhá část (Tema e variazioni) začíná niterným sólem harfy, ale o to mocnější je pak vzkypění orchestru, Pozoruhodné jsou také pasáže, v nichž se téměř swinguje! Třetí věta (Rondo. Con brio) zní slavnostně, dramaticky, radostně; evokuje filmovou hudbu, včetně jazzových prvků.
„Koncert pro hoboj a komorní orchestr“ je, jak píše autor, poctou mému milovanému skladateli Maurici Ravelovi, sloh je spíše klasický, umírněný ve zvuku. Jistě je spokojen s provedením svojí čtyřvěté skladby; hobojista Vilém Veverka a Jihočeská filharmonie s dirigentem Janem Talichem zahráli skvěle. V první větě (Canzonetta) se vyloupne melodie a stále více orchestrálně bobtná. Hobojista při tom pracuje s výrazem nástroje, zaobluje, pozměňuje ho, osekává podobně jako zpěvák nakládá se svým hlasem, aby nezněl monotónně. Druhá část (Allegro con spirito) je svižná, s jiskrnými sazbami, radostná. Notturno (9:23) je syceno tajemstvím a ponorem do něčeho opravdu hlubokého. Hobojový part také osamí, než ho umocní orchestrální ostinata s podkresem nejprve smyčcových dronů, poté pizzicata. Nechybějí meditace, znepokojení.očekávání, touha. Finálová věta Vivace září svižným, místy najazzlým frázováním, filmovými střihy a jiskřivým hobojem. Vše se odehrává v neustálém pohybu. Již výše zmíněný „Koncert pro flétnu a orchestr – Dopis otci“ je dle autorových slov oproti dvěma předchozím skladbám silně autobiografický. Sommer genezi skladby popisuje takto: „Výchozím materiálem je můj skicovací papír, nalezený po mnoha letech v mém rodném domě. Z útržků frází, nepodařených melodií, nálad a motivů pozvolna vznikala technikou alla prima nová skladba.“ Emotivního flétnového partu se ujal Roman Novotný (flétnista České filharmonie a souboru Afflatus Quintet), orchestrálního pak Komorní filharmonie Pardubice s Markem Ivanovičem v čele. Kompozici tvoří tři úchvatné věty. Allegro con spirito uvozují vskutku vypjaté orchestrální bouře, po celý čas mezi tím probíhají nepřetržité střety a souboje sólového nástroje s orchestrem. Více než osmiminutová střední část (Fantasia) staví na odiv lyriku, smířlivou polohu. V okamžiku, kdy flétna zní sama, nastupují emoce. A ostré barvy se střídají s hutnou tvárností, mění se tvarosloví, ozvou se dokonce přefuky. Po zlověstném vpádu orchestru se proud sice rozskotačí, ale zvuk flétny se jen pozvolna projasňuje. Orchestr se sólistou zároveň vše graduje až k mocnému vzepětí. Finále (Nenia) v sobě skrývá nesmírně bolestné emoce, jež se střídají se zvonivým jasem, ztišením, citovým ponorem, pohlazením. Coda je pak výbuchem vypjatých emocí…
