Oldřich Janota na druhém břehu, k nám nejblíže
Vladimír Sabo

Oldřich Janota na druhém břehu, k nám nejblíže

Legenda samorostlého písničkářství a výsostný básník s kytarou OLDŘICH JANOTA po necelém roce opět vystoupil v pardubickém Divadle 29. Stalo se tak 9.ledna. Oproti loňskému koncertu se do zaplněného auditoria linulo 14 písní bez průvodního slova, přičemž ne vždy vystupující potřeboval slyšet potlesk. Ovšem ten závěrečný byl natolik silný, že stejně jako vloni došlo na přídavek v podobě společně zpívané mariánské litanie „Sútra María“…

Byl to Janota jako v časech Letorostů, Lipnice, bytových setkání; melancholický, pokorný, milující, chápající, naléhavý, opojný, srdcervoucí, meditativní, posilující. Jeho rozechvěle chlapský hlas se vznášel nad meditativními kytarovými figurami, z nichž občas vyšlehl plamen rockové duše. Užil jsem si to, jak to lze procítit snad jen u něj…

Těšil jsem se na ten koncert, to musím dodat. Těšil jsem se až tak usilovně, že se mi o něm dva dny před 9.lednem zdálo. Měl jsem sen, že mám zase strach. Jako v tom roce 1981, kdy jsem se dozvěděl o mučení Vlasty Třešňáka estébáky. Po Praze se začalo šuškat, že i další písničkáři jsou podrobováni bití a mučení. A že Olda Janota to odnesl nejvíc. Prý mu uřízli několik prstů (počet se měnil, kolísal mezi třemi až šesti), aby nemohl hrát na kytaru. A v tom snu jsem se s Janotou setkal, díval se mu na ruce a pokoušel spočítat jeho prsty. Všiml si toho, že se mu nedívám do očí, a zeptal se, co se děje. A tak jsem mu to řekl. Zasmál se, pak zvážněl a řekl: „Vlastně by se až tak moc nestalo. To by ten můj doprovod byl jen ještě víc minimalismus.“

A když zazněla píseň „Druhý břeh“, v duši se mi rozprostřela naděje…

Chvíli chutnáš chlebem, chvíli trávou
polních cest
chvíli jasná ohněm, chvíli sněhem,
jsi můj druhý břeh.
Celé dlouhé roky jako spící motýl
na výkladních sklech,
v patrech cizích domů slýchávám tvé kroky
ve větru tvůj dech.

Jsi můj druhý břeh,
můj druhý břeh.

Jako hvězdář s rukou v soukolí
cítí v zádech žlutý měsíc stát,
když odcházíš jsem jako mrzák bez holí,
ale pak se cítím snáz.
Rozdáváš se setměním,
trháš peří o hedvábnou klec.
Oplácím tě za zranění zraněním
a pak říkám tak si leť.

Jsi můj druhý břeh,
můj druhý břeh….

(foto: Vladimír Sabo)