Mezi německé pianisty, kteří se snaží rozšiřovat hranice jazzu, patří v posledním desetiletí také třiačtyřicetiletý CHRIS GALL. Mnichovský rodák vydal nejprve dvě triová alba na značce ACT, od roku 2014 spolupracuje se souborem Quadro Nuevo, jež natočilo německé Jazzové album roku 2014 („Tango“). Od roku 2012 začal pořizovat nahrávky sólového klavíru, zprvu jen jako demo; ty pak v roce 2015 vyšly na albu „Piano Solo“, a to na jiném mnichovském labelu – GLM Music. Zde pak letos 9.listopadu vydal Gall druhou kolekci – „Room of Silence (Piano solo)“. Kromě 14-ti trackového CD lze devět skladeb nalézt na limitovaném 2LP společně s triovým albem „Cosmic Playground“ z loňského roku.
Titul novinky vysvětluje tvůrce takto: „Neodpovídá jen místu klidu a ticha, ale může to být stejně tak Braniborská brána uprostřed hemžící metropole Berlína, nebo místo, kde se člověk v naprostém tichu může oddat třeba i surreálným představám či naslouchat svému nitru. Může to být také klavírní křídlo uprostřed vřavy decibelů.“
Většina kompozic na novince je z pera samotného pianisty; ovšem i ony čtyři coververze nesou jeho pečeť a patří ke skvostům interpretačního umění. Standard „It Never Entered My Mind“ je ještě zpěvnější, než verze takových mistrů kláves jako Oscar Peterson, Keith Jarrett či George Shearing. Nechybí ani Beatles, nesmrtelná výzva snad pro každého jazzového pianistu; ovšem Gall se zmocnil sporadicky hrané písně – „Julia“ (z tzv. „Bílého dvojalba“ z roku 1968). Jeho pojetí evokuje Yanna Tiersena, také by se hodilo do nějakého srdcervoucího filmu. Jobimova skladba „Estrada Branca“ nečpí tolik latinou a je ještě více odlehčena. Ovšem uchopení „Hymn To Freedom“ Oscara Petersona je pak navýsost excelentní! Rozechvěle preparované struny vytvářejí hutný spodní proud, nad nímž vybuchují osamocené, hymnické úhozy…
Výrazným vyjadřovacím prvkem Gallových autorských skladeb je minimalismus. V úvodním „Behind the Curtain“ je niterné, posléze vzletné téma rozvíjeno ještě velmi lehounce, ale třeba ve třech „Interlude“, jež tvoří páteř alba, bují minimalismus přímo reichovské síly. Do vyloženě minimalisticky laděných skladeb patří ještě „Mosaic“, mistrně gradovaná, a „Backstage Cadence“, jež je ale rozvíjena již přece jen jazzověji, a dosahuje až hutně slavnostní nálady. Poněkud z jiného mimojazzového ranku je ještě „The Puppeteer“, a to skrze výraznou schubertovskou lyriku. Samozřejmě nechybějí ani pravověrné jazzové kompozice, které velmi osvěžujícím způsobem doplňují vzletnou i ponornou náladu alba. Titulní „Room of Silence“ vyznívá optimisticky, jiskřivě; v improvizačním proudu dochází i ke šťavnatému barokizujícímu variování. Album pak uzavírá jazzůvka příznačně nazvaná „Hays“; bezesporu pocta fenomenálnímu jazzovému pianistovi Kevinu Haysovi.
Album je to především pohodové, bez výstřelků či výstřelů avantgardy, přesto je progresivní. Byť v jiném slova smyslu; progresivita spočívá v mistrném, zdánlivě lehkoručném, vpravdě eklektickém propojení různých žánrů, za níž se ale skrývá výsostné umění a kreativita…
