V závěru roku spatřila světlo světa publikace s přiléhavým titulem „FOTOGRAFIE, KTERÉ HRAJÍ“. Představuje dvacítku hudebních fotografů, jež oslovil publicista Ondřej Bezr, a každý z nich se prezentuje deseti snímky dle vlastního výběru. Vzhledem k náhlému a krutě předčasnému úmrtí fotografky Áji Dvořáčkové, jež zde samozřejmě nechybí, je tato skvostná publikace věnována jí. Knihu vydal Galén.
Leckterému hudebnímu fandovi může v tomto defilé někdo chybět. Výběr byl zúžen na ty fotografy, kteří jsou již bezmála třicet let spjati s aktivitami Ondřeje Bezra, a to nejen jako publicisty (m.j. Rock&Pop, Lidové noviny, Kulturní magazín Uni), ale také dramaturga třeba festivalu Blues Alive. Ukázalo se, že takové omezení nebylo skutečným omezením; kolekce 200 fotografií je navýsost reprezentativní, neboť z ní čiší ideová spřízněnost, byť estetika je různorodá. Fotografové dostali od autora záměru volnou ruku nejen ve výběru snímků, ale také ve výběru podkladů, jež Bezr zpracoval v podobě krátké biografie každého z nich. Na nich také bylo, jak obšírně zodpoví deset profesních otázek; tato interview různého rozsahu jsou nesmírně cenná, i když jejich společným jmenovatelem je ta samá snaha zvěčnit hudební zážitek, byť různými cestami a nasazením.
Místy až strhující, někde spíše meditativní cesta fotografickým světem hudby je uvozena esejistickými texty. V úvodu píše Bezr na téma „Nevděčná práce fotografů“ („protože jednorázová a dočasná jako práce novinářů…“), v závěru na pěti stránkách „Pěkně od podlahy“ umělecký kritik a publicista Josef Chuchma osvětluje historii fotografování hudby u nás. Hudba v akci, myšleno na fotografii, se datuje v naší zemi od 60.let, a to díky hlavně Mladému světu (ten byl založen v roce 1959). Samozřejmě se fotilo už mnohem dříve, ale šlo většinou o fotky různou měrou inscenované. V roce 1963 následovala Melodie, a od té doby nabývá hudební fotografie na významu. Mnozí fotografové byli součástí specifických hudebních aktivit mnohdy undergroundového či jinak neoficiálního charekteru; příkladem budiž v této knize přítomný Ivan Prokop pohybující se v prostředí Jazzové sekce. Ovšem tehdejším chrámem focení byl Velký sál Lucerny, kde se odehrávaly Pražské jazzové dny, Mezinárodní jazzový festival Praha či jednotlivé koncerty osobností světové hudby, jež byly ale spíše sporadické. Nedílnou součástí takové historie představovaly technické problémy, nedostatek kvalitního fotografického materiálu a přístrojů.
Chuchma konstatuje: „Fotografování hudby bylo do roku 1989 především namáhavou a ovšem dobrodružnou zálibou; bylo během na dlouhou trať většinou bez možnosti adekvátního publikačního uplatnění. Přesto však byla aktivita naplňující, katapultující člověka s aparátem do stavů jisté tvůrčí rozkoše, která mu dávala zapomenout na nesvobodné poměry, v nichž se to všechno odehrává.“
V knize se lze dočíst spousta zajímavostí z autentického světa hudební fotografie, jež nástupem digitální technologie zažívá obrovský boom, kdy fotí téměř každý. Ale přesto opravdových, tvůrčích fotografů není až tolik, jak by se dalo předpokládat. Tomáš S.Polívka uvádí, jaké je to fotit na koncertě Rollling Stones; tour manažerka si předem svolala fotografy a obeznámila je s nejlepšími nastaveními jejich přístrojů při té které písničce. Mezi hudební fotografy patří také experimentátoři jako Andrea Petrovičová, jejíž snímky jsou barevně rozmazány, neostré, plné rozechvělého pohybu. Většina publikovaných fotografií jsou samozřejmě reportážního charakteru, kdy i hudebně méně znalý divák pozná, zda se jedná o interpreta jazzového, rockového či bluesového. A v tom okamžiku také zazní i hudba…
Kniha se musí vidět. Ta se nedá popsat. Těžko lze vyzdvihnout toho nebo onoho fotografa. Jsou ale fotky, snímky, záběry, fotografie (podle libosti), jež mne oslovují více než ostatní. Je to samozřejmě dáno sympatiemi buď k tvůrci, nebo ke zvěčnělému umělci, nejlépe k oběma zároveň. Daniel Vojtíšek a Robert Plant, Ivan Prokop a Joan Baez s Václavem Havlem, Yvetta Stránská a Rachid Taha, Ája Dvořáčková a Martin Němec, Ivan Kiša Menčík a Petr Váša, Karel Šuster a Oldřich Janota, Tomáš Turek a Suzanne Vega, David Neff a Nick Cave, David Webr a Chick Corea, Martin Siebert a Milan Hlavsa, Tomáš S.Polívka a Keith Richards, Tomáš Krist a Iggy Pop, Ondřej Pýcha a Richard Müller, Tomáš Martinek a Jesus Underground Band, Andrea Petrovičová a Charlemagne Palestine, Kryštof Havlice a PJ Harvey, Petr zewlakk Vrabec a Monika Načeva, Magdaléna Lindaurová a Neil Young.
A pak jsou tu dva fotografové, kteří jsou bytostně spjati s JazzPortem. Barka Fabiánová se snímkem kapverdského kytaristy a zpěváka Tcheky skončila na 5.místě mezinárodní fotografické soutěže Jazz World Photo. Brazilská kráska Céu a kubánský pianista Roberto Fonseca z jejího hledáčku zdobí stěny mého bydla. Tyto tři snímky v knize nechybějí…
Jindřich Oplt je čtenářům JazzPortu znám také díky rozhovoru „Není potřeba spousta načančanejch fotek načančanejch hvězd“, kterýžto titulek je opravdu přiléhavý. A týká se v podstatě obsahu celé knihy; ani jediná fotka zde není pouze na efekt, není podbízivá. A už vůbec ne bulvární. A rád zmiňuji Oplta ještě z jednoho důvodu. 20.prosince jsem měl tu čest otevřít jeho výstavu – považte! – v Domově důchodců ve Dvoře Králové. Úžasný nápad tamní ředitelky je patrně v našich luzích a hájích jedinečný. A tak velkoplošné fotografie především bluesových osobností vyplňují stěny rozsáhlé společenské místnosti v přízemí, kde staří lidé tráví svůj čas. Snad jim ty fotografie budou také hrát…