Jak už bylo avizováno, v pardubickém Divadle29 se 1.listopadu očekávaly doslova zvukové orgie. Tato představa v mém případě zůstala naplněna bohužel jen z části…
Hlukový úderník DER MAREBRECHST z Jeseníků přivezl sice svoji zázračnou krabici elektronických ruchů a pazvuků, popsanou heslem „Všechno je v pořádku“, podoben tak futuristům z počátku 20.století, což samo o sobě slibovalo vzrušující výlet ke kořenům elektroakustické hudby, ale jeho volná improvizace zůstala pouhopouhým blouděním. Tak to na mne působilo. Už už to vypadalo, že vytvořil nějakou zajímavou zvukovou plochu, tu ambientní, onde noisovou či industriální, ale nezůstal u ní, aby ji dále rozvíjel. Takhle šlo jen o zvukovou změť bez ladu a skladu, bez sebemenšího náznaku nějaké struktury. Nevím, do jaké míry okusil výtvarník Petr Válek aka Der Marebrechst prostředí továrny či jiného industriálního objektu v provozu, ale z vlastní zkušenosti (šachta, sklárna, slévárna či strojírenský závod) vím, že tam nejsou pouze izolované zvuky, jež se vynoří a zase zmizí nahodile, a už vůbec neznějí kakofonicky. Všechny ty zvukové jednotlivosti by se měly po nějakém čase soustředěného poslechu shlukovat v drúzy nevyčerpatelných barev, byť většinou nelahodicích nezkušenému uchu, a ty pak vytvářejí hudební materii, v níž to rytmicky pulsuje, ačkoli to na půl ucha není patrné. To proto, že se rytmická linka neodvíjí pouze horizontálně, ale též vertikálně. Pokud v elektronicky vytvářené hudbě chybí rytmická páteř a vůbec kosti, nejde o hudbu, ale pouhé tápání ve světě zvuků (jako to dělají zvídavé děti, nebo aby naštvaly rodiče – všichni známe, že?). Asi tímto tvrzením pravděpodobně vyvolám projevy nevole, ale pokusím se to ještě objasnit na příkladu druhého vystupujícího ten večer, a nezáleží na tom, že nejde jen o jednoho hudebního improvizátora, ale hned o tři aktéry…
Trojlístek HODGKINSON / JØRGENS / KLAPPER zahrál oproti předskokanovi výborný set; jinak ale předesílám, že ani oni mne bohužel nezvedli ze židle. Tim Hodgkinson hrál především na svoji proslulou preparovanou havajskou kytaru, a to nejen prsty a kovovým náprstkem, ale též hranou dlaně, pěstí, kovovou tyčkou, smyčcem a hřebenem. Vytvářel nejen tlumené či s proměnlivou intenzitou rvavě agresivní či ponorné zvuky, ale hledal a nacházel (neboť prokazatelně cíleně) jejich jedinečné barvy. Ale zároveň je i rytmizoval, což umožnilo Martinu Klapperovi ponořit se cele do světa vlastnoručně vyrobených či porůznu posbíraných, tudíž netradičních zdrojů zvuku. Ale ani mezi mechanickými hračkami, amplifikovaným šrotem či odpadem z domácností netrácel kontinuitu s tím, co se dělo okolo. A všechno to jistil, držel pohromadě neobyčejně citlivou a dynamicky pestrou hrou bubeník Peter Ole Jørgens. Ovšem někdy jsem nabýval dojmu, že by rád hudbu zintenzivnil, učinil přímočařejší, prostě ji vygradoval. Ale jeho spoluhráči setrvávali v sice hluboce tvárném obrábění zvukového plazmatu, ale přece jenom jedním jediným poslechem v tom samém čase mnohdy nepostřehnutelném v plné bohatosti. Jako by ony zvukové orgie zůstaly bez vyvrcholení. Což byla škoda, protože všichni tři protagonisté jsou ve volné improvizaci mistry nad mistry. Mohl to být vskutku nářez roku, jak jsem očekával…
(autor foto: Vladimír Sabo)