Již osmé album vydalo 14.září londýnské trio PHRONESIS. Dostalo titul „We Are All“ a vyšlo na stále prestižnější značce Edition Records. Ostatně jako předešlých pět alb, počínaje rokem 2010.
Trio založil v roce 2005 dánský kontrabasista Jasper Høiby, žijící ovšem od svých studií na Královské hudební akademii v britské metropoli. Spolupracoval např.s Markem Lockheartem, Laurou Jurd, Jimem Hartem či Liamem Noblem. Dalšími členy jsou britský pianista Ivo Neame (Loop Collective, David Binney, Kenny Wheeler, Marius Neset) a skandinávský bubeník Anton Eger (JazzKamikaze, Django Bates, Marius Neset). V loňském roce se spojili s Frankfurt Radio Big Bandem na projektu „The Behemoth“, kde jejich skladby dostaly orchestrální háv v aranžích a pod taktovkou Juliana Argüellese. Potvrdila se tak životaschopnost jejich kompozic, na nichž se autorsky podílejí všichni tři stejným dílem. Nejinak je tomu na novince; zde přispěl každý dvěma skladbami.
Album je pozoruhodné již obalem a grafikou. Disk je vložen do dvojitého digipacku, přičemž se střídá šest různě vyvedených obalů jako symbolů společně sdílené planety a propojení všeho živého.
„Více než kdykoli předtím máme pocit,“, sděluje trio ve svém prohlášení, „že máme zodpovědnost využívat jakýkoli vliv, který máme, abychom projevili environmentální, politické a společenské zájmy a využili naší kreativity ke zvýšení povědomí, a podněcovali tak diskuse a sdíleli poselství víry v sílu dobra…“
Co se týče hudebního obsahu, čekal jsem nějaký posun, neboť jejich dosavadní triový zvuk završila (a v podstatě vyčerpala) ona fúze s bigbandem. Ten ale nepřišel. Ani závěrečná skladba, kde výrazivo obohacují elektronické nástroje, neznamená krok vpřed. Podobně, a minimálně stejně nápaditě, znějí další soubory ze stáje Edition Records, třeba Enemy, Dinosaur či Elliot Galvin Trio. Nicméně album je to znamenité a 41 minut se poslouchá náramně, bez sebemenšího závanu nudy…
Úvodní skladba, devítiminutová „One for Us“ staví na minimalistické figuře, na níž trio víceméně jarrettovsky bují, a nechybí ani měkké, hravé sólo bicích. Mírně experimentálnější polohu lze najít v následující „Matrix for D.A.“ Inciály patří spisovateli sci-fi Douglasu Adamsovi, jehož bezmála čtyřicet let stará předmluva ke „Stopařově průvodci po galaxii“ o stavu lidstva je až nepříjemně nová, takže iniciovala Neameho k napsání skladby. V ní se snoubí jazz se soudobou komorní hudbou. Dynamicky, strukturálně i rytmicky proměnlivý tok korunuje expresivní kontrabasové sólo. Høiby též exceluje, pro změnu lyricky zpěvným partem, hned poté v baladě „The Edge“, postavené na minimalistické klavírní figuře. Příkladem mistrně vygradované balady je pak „Emerald Horseshoe“; počáteční niterná lyričnost, protkaná kontrabasovými nitkami, postupně nabývá na intenzitě a hustotě, kdy piano vypjatě rozvíjí kvazi-severskou melodii za hřmotu bicích, přičemž se proud střídavě zvolňuje. Ve skladbě „Breathless“ skládá její autor Høiby poctu Přírodě, jež nám, lidem, umožňuje dýchat, tudíž žít, ačkoli my ji bez milosti, bez dechu ničíme. Úvodní riff i vyhrávky basy jsou chytlavě šťavnaté, stejně tak kontrapunkticky vedené hlasy. Album vrcholí již výše zmíněným výletem do elektronicky zabarveného zvuku. Více než osmiminutová Egerova kompozice „The Tree Did Not Die“ přináší poselství naděje, která pro člověka spočívá ve schopnosti stromů vstávat z mrtvých díky jejich kořenovému systému; zároveň ale varuje před obludně destruktivními schopnostmi člověka, a to na příkladu Kalifornie a tamní oblasti Redwoods of Muir Woods (kde zůstaly ještě sekvoje a další původní jehličnany). Za posledních 150 let tady padlo za oběť nenasytné lidské činnosti, včetně zlaté horečky, více než 95% lesů. Trio zvolilo výrazový konglomerát z prvků klavírního jazzu, art-rocku, nu-jazzu a jazz-rocku, přičemž se ostinata rytmického přediva střídají s výraznými riffy, evokujícími pozdní E.S.T. I když nejde o převratný přístup, neutuchající proměny barev a výraziva udržují posluchače v permanentním napětí. A to není rozhodně málo…