Už jsme doma pod krami, na krách i nad krami…

zvuk
100
obal, booklet
100
hudba
100
texty
100
100

8 nových písní po 8 letech, 100 let od vzniku republiky v roce 1918, 70 let od neblahého roku 1948, 50 let od neméně neblahého roku 1968. Album dokonce obsahuje jedno osmislabičné slovo…“ – tak vydavatelství Indies MG oznámilo zrod nového alba „KRY“ kapely UŽ JSME DOMA v letošním „osmičkovém“ roce. Novinka vyšla 7.září, křest se uskutečnil o den později příznačně v nejsevernějším městě na světě, Longyearbyenu na Špicberkách, a to v rámci vědeckého kongresu na téma tání ledovců v důsledku globálního oteplení. Ano, kry jsou pro kapelu v této souvislosti symbolem pomíjivosti, ale také zápasu; zároveň symbolizují lidské kry bezmocně se pohupující na vlnách Středozemního moře. Inspirace alba uprchlickou krizí je pro autora všech písní, kterým je výhradně Miroslav Wanek, prostředkem varování před usedáním na lep všem těm malým Hitlerům a Stalinům, kteří se nyní v srdci Evropy objevili a kupčí se strachem a hyenismem (dodávám já). Nelze se vyhnout zpolitizování, neboť Wankův text v bookletu alba je transparentní. A nesmírně emotivní. Stejně jako jeho hudba a texty. Byť je výraz zpolitizování v současné době nadužíván, respektive zneužíván, nové album UJD je výsostně politické. V té nejčistší, umělecké formě…

Oněch osm let čekání na další řadové album zpestřila skupina albem „Tři křížky“, jež si před třemi lety nadělila k 30.narozeninám; šlo o kolekci převážně veřejností vybraných písní z dosavadní historie UJD, avšak kapelou nově interpretovaných. Sestava se ustálila, přičemž trumpetista Adam Tomášek přinesl bezesporu novou kvalitu, která i „starým“ písním moc a moc slušela. A což teprve těm novým, napsaným přímo na tělo! „Kry“ jsou místy natolik strhující, že jsem se neubránil (a proč také, že?) nadšení, že slyším dokonce to nejlepší, co jsem kdy od UJD slyšel. A další poslechy mne v tom pak utvrdily. A není to jen proto, že v některých písních znějí opravdové, a patřičně hutné dechy, jež punkovou energii zvedají výše, až někam k oblakům; to se totiž k Tomáškově trubce přidává jako host Radek Surynek s pozounem. Wanek s kytarou a klávesami pak tvoří s baskytaristou Josefem Červinkou a bubeníkem Vojtěchem Bořilem pravověrnou úderku, která ale nedrtí, nýbrž sceluje, čímž nechává propuknout naplno sílu zpívaného slova. Výtvarná stránka alba je už tradičně (a nezaměnitelně) dílem pátého, nehrajícího člena Martina Velíška…

Album otevírají „Vločky“, píseň nesoucí hned na úvod ty nejsilnější stránky kapely: řízné, punkově zašpiněné sazby, proměnlivost dynamiky a výrazu, intenzitu zvuku, jež ale nebolí, zpěvný refrén (pokud se to dá tak nazvat), umné využití kontrapunktu a sborový vokální hymnus, jímž píseň vrcholí. Co se týče sólového zpěvu, ten se tentokrát obešel bez punkové naštvanosti, ba hysterie, vyjma jediného songu – „Dým“ („Jednou je tu všechno/jako naškrábané křídou/Jednou zase všechno/plné bohatosti lidí/Jednou je tu spravedlnost/jindy ponížení//A pak všechno zmizí jako dým…“). Naopak, zpěv je tradičně rockový, místy dokonce folkově písničkářský, jako v případě až krylovsky zabarvených „Věcí“. To ale neznamená, že zmizela ona typicky emocionální naléhavost, jež UJD vždy zdobila. Zároveň se na novince objevují ve větší míře, než kdykoli předtím, chytlavé melodické motivy; ovšem nikoli ve smyslu líbivosti či dokonce podbízení, ale tím, že prostě chytají za srdce jako nositelé opravdově upřímné výpovědi. A mohou být dokonce až lahodné, což je markantní především v písni „Praskání“, kdy „příběh se teprve probouzí…“.

Každá z osmi písní na novém albu UJD „Kry“ je vystavěna na svěžích hudebních a textových základech. Např. „Smetí“ skrývá dva kontrapunkticky vedené a barevně odstíněné vokální hlasy i bobtnající unisono dechů, „Cesta“ zní až chorálově, s krajkovím akustického piana a trubky, což evokuje rané Art Zoyd; závěrečné, titulní „Kry“ se postupně vzpínají a hromadí na minimalistické figuře až do výše babylonské věže („Kry svoje oči tiše klopí/že tají tají potají/A v myšlenkách se stále vrací/že jednou k břehu doplují//A že se opět vločkou stanou/která se v slunci vytratí/Poslední zhasne!/krami zazní/a ještě malé – malé šplouchnutí…“)! Vrchol podle mne představuje „Pád“; ten v tekutě proměnlivých riffech spojuje black-metal s punkem, přičemž tím vším se proplétá zpěvná melodie a ostrá trubka; ozve se dokonce i kytarová mezihra vonící Středomořím! A potom už jen závěrečná slova: „Dálka je chladivá/Otázek přibývá/Prázdnota volá/Nikdo neodolá/Ztratí se ve vlnách.“

Je libo?