Třetí den královéhradeckého festivalu JAZZ GOES TO TOWN, 11.října, otevřel ve Studiu Divadla Drak mladý polský soubor Weezdob Collective. Toto poznaňské kvinteto vzniklo před čtyřmi lety a od počátku staví na autorské tvorbě. Tu mají na svědomí virtuóz na chromatickou foukací harmoniku Kacper Smoliński, saxofonista Kuba Marciniak a kytarista Piotr Scholz. Tito tři nadějní instrumentalisté vytvářejí svěží melodické linky, lahodné i emotivně vzrušující v souzvucích či kontrapunkticky vedených hlasech. Společně s výtečnou rytmikou (Damian Kostka – kontrabas, Adam Zagórski – bicí), která se nebojí ani tvrdých groovů, funkové údernosti i free-jazzové nekompromisnosti, odehrál Weezdob Collective hlavně ve druhé půli výborný set. Až na rytmiku se rozehrával totiž trochu pomaleji, než jsem očekával; hlavně harmonikář si dal poněkud načas. Ovšem souzvuky tenora ši sopránky s jeho harmonikou, protkané kytarovými kudrlinami či vrypy, byly skvostné. A v pravém okamžiku, kdy už přestávaly být tak zajímavé, vytáhnul Smoliński onu proklamovanou hlavní zbraň souboru – strhující harmoniková sóla. Zdá se, že jejich nové album „Star Cadillac“, jež vyjde 22.listopadu, bude jazzovou událostí nejen v Polsku. Koncert vyvrcholil dvojicí skladeb právě z této desky, které mne už zvedaly ze sedadla. V „Back To Lizard´s Canteen“ zněly řízné sazby a drsný rytmus a vedle harmonikáře se tu zaskvěl kytarista, jehož dlouze znějící rozložené akordy evokovaly hammondky. Následující „Galactic Collision“ byla postavena zprvu na hutném, až vypjatém hardbopu, přičemž rytmika swingovala jako o život. Úchvatnou jízdu korunoval výborným sólem bubeník. Nebyla to žádná avantgarda, ale tento jazz je prostě nesmrtelný, srozumitelný od pólu k pólu, schopný posluchače strhnout a nabít energií…
Totéž by se dalo vztáhnout také k česko-slovenskému kvartetu s podivným názvem Josef Kolo 7tet. K tomu matematicky chybnému názvu: původně to bylo totiž septeto cimrmanovského česko-maďarského trombónisty Josefa Koloa, které tvořila ještě jeho žena, syn a čtveřice osobností naší jazzové střední generace, saxofonisté Marcel Bárta, Petr Kalfus a rytmika ve složení Rasťo Uhrík (kontrabas) a Dano Šoltis (bicí). A protože Koloové se najednou, ze dne na den, vytratili, zůstala jen tato čtveřice. A ta nezapomíná; repertoár tvoří autorské počiny Bártovy a Kalfusovy, jež vycházejí z odkazu zmizelého génia. Saxofonisté používali tenory, jejichž hlasy se potkávaly, protkávaly, souzněly a střetávaly v prudkých výrazových a dynamických změnách, jež nenechaly posluchače vydechnout. Rytmika pak působila jako magmatický, zároveň však pevný základ, na němž mohli oba saxofonisté stavět svoje krkolomné věže, pyramidy a pahorky. Kalfus byl v této souvislosti více zakotven v hardbopu, z něhož se občas vydával do hájemství melodického west-coast jazzu, Bárta naopak zavítal opačným směrem, k free-jazzu. A tak jsme mohli slyšet „Dějiny světla“, „Smrt komára“, jež evokovala díky Bártovi až brutální hravost Alberta Aylera, „Zas, zas, zas a zas“ s rozverným Kalfusovým sólem, „Country Life“, „Dva a půl“ , kde se blýsknou také Uhrík a Šoltis, a koncert vyvrcholil kompozicí „Uzavřené kapitoly“, v níž ožil tzv. new-jazz z konce 50.let, kdy už vystrkával růžky free-jazz. Však také vzal Bárta do ruky altku, takže oba saxofony o sebe ještě mocněji křesaly. Jízdu zakončil strhujícím sólovým partem Šoltis…
(foto: Helena Herzánová a Lukáš Veselý)