Pátý, tj. poslední den festivalu JAZZ GOES TO TOWN, přivedl jazz 13.října dokonce na prostranství před hlavní vlakové nádraží. Vystoupil zde dvaadvacetihlavý pop-jazz-funkový bigband KYX Orchestra, který sídlí v Chrudimi, ale sdružuje vesměs amatérské muzikanty z celého východočeského regionu. Orchestrální aranže byly poměrně náročné, odrážely se v nich jazz, funk, rock, pop i filmová hudba.
V Bio Central pak pokračoval, a vpravdě vyvrcholil hlavní festivalový program. Jeden z nejprogresivnějších newyorských muzikantů, trumpetista a skladatel Nate Wooley, přivezl do Hradce Králové svůj nový evropský soubor, kvarteto s krkolomným názvem Knknighgh. Ukázalo se, že tomuto výrazu odpovídá také jeho hudba; je stejně tak nedefinovatelná, obtížně uchopitelná, rozdrobená, přesto (nebo právě proto) neobyčejně výrazná. Česká premiéra tohoto mezinárodního kvarteta dopadla navýsost skvěle, byť si to parta posluchačů, sedících za mnou, s roztrpčením až znechucením nemyslela. Ale ukázalo se, že to byla jen ona příslovečná výjimka, jež potvrzuje pravidlo, respektive nadšení zbylého auditoria. Trumpetista Nate Wooley, dánská altsaxofonistka Lotte Anker, německý kontrabasista Felix Henkelhausen a slovinský bubeník Dré Hočevar po celý čas setrvávali mnohdy až v niterné, neobyčejně ponorné, a přesto jiskřivé interakci. Jejich pojetí free-jazzu se ukázalo být vskutku jedinečné; tedy nikoli skrze energii a totální fyzické nasazení, ale právě ze zcela opačného konce. Originalita také spočívala v inspiračním zdroji, neboť čtveřice nečerpala z neidiomatické improvizace, ctila dokonce melodii, byť zcela roztrhanou, dekonstruovanou. Měl jsem totiž dojem, jakoby se přede mnou otevřel samotný úsvit jazzu; takhle nějak museli hrát afričtí otroci, když po nabytí svobody nalezli nástroje po bělošských dechovkách a zkoušeli s nimi zahrát svoji rodnou hudbu. V okamžiku, kdy jsem se cele ponořil do takové hudby, byl pro mne její poslech rozkoší…
V Amsterodamu sídlící mezinárodní kvinteto Spinifex připravilo speciálně pro festival jedinečný projekt, a to spojení se šestičlennou dechovou sekcí sestavenou z hudebníků působících na české jazzové scéně. Zrodil se dokonce dvanáctičlenný bigband Spinifex Maximus, neboť k americkému tenorsaxofonistovi Johnu Dikemanovi, německému altsaxofonistovi Tobiasi Kleinovi, nizozemskému kytaristovi Jasperu Stadhoudersovi, portugalskému baskytaristovi Goncalovi Almeidovi a německému bubeníkovi Philippu Moserovi přibyl navíc belgický trumpetista Bart Maris, který s nimi často hraje a nenechal si ujít tuto velkokapelovou příležitost. V oné rozšířené dechové sekci tedy hrály tři trubky (ještě Didrik Ingvaldsen a Jiří Přibil), čtyři saxofony (vedle Dikemana a Kleina také Michal Wroblewski s barytonem a Marcel Bárta s tenorem) a po jednom trombón (Richard Šanda) a tuba (Jiří Genrt). Tento ansámbl znásobil onu transovní a nesmírně intenzivní hudbu, jež Spinifex charakterizuje, takovým způsobem, že marně vzpomínám, kdy jsem něco tak strhujícího, dechberoucího někdy předtím slyšel! Tohle nelze popsat pouhými slovy, na to by neměl slovní zásobu ani Čapek nebo Poe. Výraz spinifex se vztahuje k jedné neobyčejně houževnaté polopouštní travině; tahle úderka si nemohla dát lepší jméno. Nomen omen. A potom amen…
Hodně dlouho mi v uších bude znít ta neuvěřitelná směs pouliční dechovky, arabských, především súfijských názvuků, minimalismu, brutálního hardcore, nekompromisního free-jazzu, orgasticky zjančené neidiomatické improvizace, bezuzdné fantazie i matematicky přesných frází a nevybíravě prudkých, tudíž neočekávaných rytmických, výrazových i strukturálních proměn. Co se týče instrumentálních výkonů zaslouží absolutorium všichni, ovšem ještě o kus výš, až nadpozemsky čněly erupce Dikemanovy a Stadhoudersovy (ten svoje dvě elektrické kytary doslova rozdíral). Z českých aktérů příjemně překvapili Genrt, Přibil (ten zahrál dokonce sólo opravdu arabsky čtvrtónové!) a na adresu Šandy neváhám napsat, že o tomto trombónistovi ještě uslyšíme, a nebude to jen v našich luzích a hájích!
Noční, a poslední festivalový koncert, se odehrál v Kavárně Kraft v režii americko-polského kvarteta Mike Parker´s Meta. Kontrabasista Mike Parker je tuzemskému posluchači již dobře znám, ale v této sestavě u nás vystoupil poprvé. Obklopil se trojlístkem výtečných mladých polských muzikantů – tenorsaxofonistou Slawkem Pezdou, pianistou Mateuszem Palkou a bubeníkem Damianem Niewinskim. Jejich výbušná směs hardbopu, grunge, hard-rocku, drum´n´bassu, funku a avantgardy nenechala na muzikantech ani na posluchačích nit suchou…
Na samotný závěr mého reportování z festivalu bych se chtěl zmínit o zvláštním jevu, který ale považuji za nešťastný, dokonce bych to označil jako kálení do vlastního hnízda. Letos (a ještě více než v několika předchozích letech) jsem neviděl téměř nikoho z jazzových fanoušků z Hradce Králové a okolí, kteří na jazzových koncertech bývali a bývají jinak vidět. Zaráží mne to. Asi tuším, kde je ten zakopaný pes, a o to mne to mrzí více. Než srovnávat bývalou dramaturgii Martina Brunnera s tou současnou Zdeňka Závodného, dokonce bojkotovat nynější festival jen kvůli osobě dramaturga, je podle mne důležitější samotné pokračování tohoto festivalu, který je v současné podobě stejně skvělý, byť jinak, jako ten minulý. Žádný důvod k takovému postoji není dobrý, natož pak správný. Jde přece o jazz. A že v posledních letech, stejně jako letos, chyběla velká jména? Pro opravdového jazzového fandu takové dělení jazzových muzikantů neexistuje, nehledě na to, že to pravda není. Příkladem budiž letos třeba Nat Wooley. Jenže on, ani dramaturg nemůžou za to, že takové to zaprděné čecháčkovství z jiných oblastí našeho současného života rozlézá se jako plíseň i v jazzu – co neznám, a ani nechci znát, je špatné… Copak je jazz jen o hvězdách? Nerozpakuji se tady prohlásit, že takový Nat Wooley je pro mne větší, zářivější hvězdou, než kupříkladu Wynton Marsalis. A víte proč? Protože posouvá jazz dál, nenechá ho zkostnatět, vyprázdnit; překvapuje, aniž by ale zavrhnul kořeny jazzu! Tož tak…
(Autoři foto: Ester Šebestová, Helena Herzánová a Lukáš Veselý)