Jazz do Hradce Králové vstoupil druhý den jako živel

Jazz do Hradce Králové vstoupil druhý den jako živel

Středa 10.října, druhý den festivalu JAZZ GOES TO TOWN, patřila volné improvizaci a free-jazzu. Ve Studiu Divadla Drak vystoupily dvě zahraniční formace, jež patří bezesporu k evropské špičce v tomto žánru. A obě vystoupily v České republice vůbec poprvé!

Litevský saxofonista a klarinetista Liudas Mockünas samozřejmě není u nás poprvé, ale společně s dánským bubeníkem a perkusistou Christianem Windfeldem ano. Ten nehraje ani zbla tradičním způsobem, stejně tak jeho spoluhráč. Jejich dialog je plný napětí, dobrodružství i meditativního ponoru. Slovo ponor je tady namístě. Oba aktéři rádi používají vodu, díky níž jejich hudba dostává mnohdy charakter musique concréte. Mockünas je opravdovým dechařem, neboť jeho dech nabývá zásadního významu i jako výrazový prostředek. Různé druhy saxofonů a klarinetů pak ve spojení s vodou a cyklickým dechem vyluzují nejroztodivnější zvuky a tóny, zhusta alikvótního či téměř živočišného charakteru. Do vody nástroj (nejčastěji sopránsax) buď zčásti noří, nebo do něj vodu leje, přičemž postupným vyléváním či naléváním pak mění intenzitu a zabarvení zvukové materie. Mechaniku hráč používá i jako perkusivní nástroj. Windfeld si taktéž libuje v alikvótech, jimiž zahušťuje spodní proud. I hra na bicí či drobné perkuse, jež probíhá většinou současně, nevytváří rytmické figury, jaké známe z jazzu. Jde vskutku o jednolitý, nepřerušovaný dialog rovnocenných partnerů. A nesmírně vzrušující…

S jednou jedinou metakompozicí pak na početné auditorium vyrukovalo netradiční maďarské kvarteto Akosh S. (new) Unit. Pod tímto krkolomným názvem se skrývá nejnovější projekt saxofonisty, klarinetisty a hráče na tibetské gongy i mísy Ákose Szelevényie. Ten patří ke klíčovým osobnostem avantgardního maďarského jazzu. V roce 1986, to mu bylo dvacet, emigroval do Francie, kde spolupracoval třeba se skupinou Noir Désir a založil svoji formaci Akosh S.Unit. Před dvěma lety se vrátil do Budapešti a kapelu proměnil; obklopil se muzikanty o generaci mladšími – dvěma bubeníky (Áron Porteleki, Szilveszter Miklós) a kontrabasistou Péterem Ajtaiem. Česká premiéra na prknech Studia Divadla Drak se proměnila ve strhující free-jazzový obřad s přesahy k volné meditativní improvizaci, jež zazněla v úvodní a závěrečné sekvenci. Místy až nebeský zvuk vyluzovaly tibetské gongy a mísy, protkané drnkáním na psalterium, jež obsluhoval lídr. Obě bicí soupravy jen tak ševelily, zlehka omakávaly terén, kontrabasista se omezil pouze na občasné erupce. Postupně přibývalo poryvů alikvótních tónů, posléze začal Szelevényi hrát přemítavě, až ponorně na tenorsax. S přibývajícím, či lépe řečeno tekoucím časem nabývala hudba intenzity a expresivity. A pak už kvarteto hřmělo v brutálním, přesto úchvatném free-jazzovém šílenství, jaké jsem dlouho takhle naživo neslyšel! Při zklidnění přišel pak ke slovu basklarinet a bubeník Porteleki osvěžil výraz expresivně drásanou violou (mimochodem jeho otcem je slavný folklórní houslista). Ovšem přišla ještě jedna free-jazzová smršť, opět chrchlající a kvílivý tenorsax a díky Miklósovi i hrubě industriální zvuky, blížící se až přebustrované kytaře, jež dokázal vyloudit na malém bubnu pomocí speciálních paliček. V závěru se pak hudební tok rozlil do nádherné, lyrické melodie, nesené tenorem, místy zdrsněné free-jazzovými vrypy, přesto působící až očistně. Jímavé vydechnutí korunovalo osamocené kontrabasové sólo, jež přineslo čistý, vpravdě niterný klid…

Druhý festivalový den uzavřelo pražské kvarteto Ju Ju, jehož vystoupení v Kavárně Kraft jsem ale neviděl. Ale soudě dle nahrávek jejich fúze klasických nátrojů (trubka, křídlovka, kytara, baskytara, bicí) s elektrickou, samplovanou hudbou jistě roztančila mixem jazzu, drum´n´bassu či hip-hopu ty později narozené.

(foto: Lukáš Veselý a Ester Šebestová)