Francouzská klavíristka BLANDINE WALDMANN se zhusta věnuje soudobé hudbě; např. v roce 2016 vyšlo profilové album současného švédského skladatele (žijícího v Londýně) Jonathana Östlunda „Lunaris“, na kterém se významně podílela. Před měsícem jí vyšla samostatná nahrávka se stěžejními díly klavírní literatury posledních 150 let, jež se vyznačují neobyčejnou obtížností interpretace: Musorgského Obrázky z výstavy, trojlístkem Brahmsových majstrštyků a Skrjabinovou „Sonátou č.9“. Album „Momentum“ vydal polský label Dux, jenž se již více než čtvrtstoletí věnuje vydávání především klasických a soudobých skladatelů z Polska. V posledních letech ale významně rozšiřuje záběr směrem do světa, čehož je tato deska vskutku reprezentativním příkladem.
Půvabná Pařížanka přistoupila ke klasickému repertoáru jako zkušená interpretka soudobé hudby. Je to markantní nejen na pojetí Skrjabinovy Sonáty, což by nebylo ani tak překvapující, ale především v uchopení Musorgského hudby. Zvýraznila onu (v té době revoluční) polohu psychologického realismu s impresionistickými prvky, přičemž potlačila barvotiskovost, jež často provozování této skladby provází. Deset částí „Obrázků z výstavy“, proložených pěti Promenádami v různých tóninách, vytváří v jejím podání vzrušující tok dávných i současných, skutečných i pohádkových příběhů. Klavíristka každým úhozem nanáší na hudební paletu jedinečnou barvu a emoci, aniž by popírala tok času, naopak; až s vášnivou umanutostí pracuje na proměnlivosti výrazové i dynamické. Žánrové obrázky, příjemně odlehčené, střídají sugestivní exploze emocí, rortomilou hravost a jiskřivou radost vzápětí pohlcuje naléhavý neklid a niterný ponor do tragiky, do osudovosti. Život a smrt. Kumulované napětí, intenzita zvuku. Technicky výtečná nahrávka vyrcholí, jak jinak, Velkou bránou kyjevskou, která je pojata jako hymnická i prostá oslava vznešenosti Boha a síly lidského ducha. Místy z interpretky doslova sálá horečnatá vášeň, což činí z hudby ten nejmocnější ženský element.
Z cyklu klavírních „Variací na Paganiniho téma op.35“ Johannesa Brahmse sáhla Waldmann po druhém sešitu z roku 1863. Patnáct variací na Paganiniho Capriccio č.24 neztratilo svoji emocionální hloubku a v jejím podání se mnohdy vyrovnalo naléhavosti a vzepětí Lisztově. Brahmsovo „Intermezzi op.117“ (1892) je pak zahráno s nesmírnou lehkostí a přirozeností, kdy klavíristka s půvabem sobě vlastním vyhmátne z každého tónu niterný, zpěvný a lahodný zvuk. A také vůni podzimu, neboť skladba je tímto ročním obdobím inspirována. Třetím brahmsovským chodem je sedmá část („Capriccio d moll“) z „Fantasien op.116“. Trvá pouze dvě a půl minuty, ale intenzita, naléhavost a výrazová i barevná bohatost tónů, které prsty klavíristky vykrouží, z miniatury činí dokonale vybroušený diamant. Ač se to zdá až neuvěřitelné, ale Waldmann se tu blíží až klavírní expresi pozdního Terryho Rileye, tedy včetně najazzlé nálady.
Vrcholem alba je závěrečná položka, bezmála devítiminutová „Sonáta č.9 op.68“, již v letech 1912/13 zkomponoval Aleksandr Skrjabin, považovaný za otce moderní ruské hudby. Tato navýsost sugestivní skladba, nazývaná též Sonata Černá mše, evokuje zprvu vzdálený, tajemný nářek, hraný citlivě, ponorně. Klavíristka jej postupně zahušťuje hutným napětím, zesiluje intenzitu tónů, nechá je vybuchovat v drúzách magmatických akordů. Pracuje s tématy s obrovským zaujetím, nevyhýbá se ani grotesknosti, jež ale neumenšuje sugestivitu a naléhavost, naopak; proměnlivé vršení, bobtnání, kypění, metamorfování tónů dovádí až k drsnému vyvrcholení.
Veskrze současná hudba!
Z roku 2012 pochází záznam interpretace Skrjabinovy „Sonáty č.9“ v sousedství s Lisztem, již jsem v souvislosti s recenzovaným albem našel na Youtube. Za tu dobu tato skladba, považovaná klavíristy za extrémně obtížnou, pod rukama Blandine Waldmann rozkvetla do krásy černé růže…
