Je to hodně zvláštní projekt. Vůdčí duch polské jazzové avantgardy nové generace, pianista a skladatel MARCIN MASECKI, a jeho kmenový spoluhráč, bubeník JERZY ROGIEWICZ, se v posledních letech věnují starému jazzovému stylu zvanému ragtime. Nejde o autentické uchopení, a přesto duch Jamese P.Johnsona, Fatse Wallera či Eubieho Blakea ožívá o to naléhavěji. K tomuto archaickému materiálu Masecki přistupuje zcela jinak, než třeba jazzový novátor Thelonius Monk, a přesto je to neméně objevné a inspirující. Výsledkem je album s lakonickým titulem „Ragtime“, vydané na labelu Budapešťského hudebního centra BMC Records.
Marcin Masecki (6.září mu bude 36 let), mimochodem žák skladatele Pendereckého, se mezinárodně proslavil osobitými dekonstrukcemi kompozic Scarlattiho, Bacha, Chopina a Beethovena. Vystudoval také slovutnou jazzovou školu v Berklee a po návratu ze Spojených států hrál třeba se Zbigniewem Wegehauptem. Poté založil kapely Levity, Profesjonalizm a Pink Freud. A zde hrál i jeho kolega Jerzy Rogiewicz, jenž předtím prošel angažmá např. u Janusze Muniaka. Oba se také úspěšně pohybují na poli filmové a vážné hudby.
Album představuje 50 minut historické jazzové hudby v podání svévolného barového klavíristy z Disneylandu a zatvrzelého živého metronomu. Oba interpreti mnohdy připomínají špatně namazaný hudební stroj, který se občas zadře, vynechá, zpomalí či zrychlí tam, kde nemá atd. A místy je z Maseckého hry cítit vzdor a poťouchlost rebelského žáka, jenž využije nepřítomnosti učitele, aby si jen tak zablbnul. Tradiční jazz se tu mísí s minimalismem, klasika s rytmickou přímočarostí techna, filmová dramatičnost s barovou bujarostí. Dvojice sáhla nejen po standardech jako „Between the Devil and the Deep Blue Sea“ a „Dinah“, ale připomněla i klasické polské autory ovlivněné lehkou múzou – „Po co, po co?“ napsal Wladyslav Danilowski (od roku 1940 žijící v USA), „New York Baby“, směs tanga a ragtimu, zase Fanny Gordon, jak si říkala polsko-sovětská skladatelka Faina Markowna Kwiatkowska, nesmírně populární hlavně ve 30.letech. Maseckého autorské kusy jsou již opravdu quasi-ragtimem, tu s chopinovskou náladou („Kolysze“), onde zpitvořeným až dětsky naivní hravostí („Langsam“). Závěrečných bezmála 12 minut je záznamem sólového vystoupení Maseckého v amsterodamském koncertním sále Bimhuis z 8.července 2017. Scarlatti, Chopin, Beethoven bez duchovnosti, romantismu a osudovosti, tak by se to dalo charakterizovat; pianista jakoby si hrál jen tak pro sebe, bez přemýšlení, jen pro radost z brnkání…
