6.července vydala na značce Edition Records třetí řadové album welšská kapela SLOWLY ROLLING CAMERA. Jmenuje se „Juniper“, čili „Jalovec“; rostlina, jež má v mytologii Albionu významné místo, a navíc se jeho bobule používají k aromatizaci whisky. Tentokráte čistě instrumentální hudba je eklektickou směsí jazzu, trip-hopu, drum´n´bassu a filmové hudby; natočena je totiž již bez zpěvačky Dionne Bennett, takže chybí příchuť soulu…
Slowly Rolling Camera v roce 2013 založil v Cardiffu jazzový pianista a skladatel Dave Stapleton, mimochodem otec a šéf labelu Edition Records, také autor filmové hudby a vášnivý fotograf. Od počátku jsou jeho spoluhráči elektronický mág a zvukový designer Deri Roberts a bubeník Elliot Bennett. Od první desky (2014) vytvářeli jakýsi neviditelný soundtrack, čímž navazovali na kapely jako Cinematic Orchestra či Portishead. Novinka se této estetice přibližuje úplně nejvíc; už proto, že se na ní podílela celá řada hostujících instrumentalistů, takže je zvukově vytříbenější a bohatší než předchozí opusy. Najdeme zde jména jako Stuart McCallum (kytarista z Cinematic Orchestra), Neil Yates (trumpetista, jenž hrál s Denysem Baptistou, Caroline Taylor či Brand New Heavies), Nicolas Kummert (belgický saxofonista, hrající třeba s Alexim Tuomarilou, Marc Lockheart (jeden z nejlepších britských saxofonistů) či Aidan Thorne (basák z welšských kapel Duski a Arek Mazurek Quartet).
Více než dvaačtyřicetiminutové album je sestaveno z osmi Stapletonových kompozic. Většina nepřekračuje vesměs příjemný, nekomplikovaný a zvukově pestrý fusion konglomerát ochucený elektronikou, nijak zvlášť progresivní. S tím mám jako recenzent problém, to se přiznám. Poslouchá se to moc dobře, to ano, vlastně se tomu nedá nic vytknout, ale od takové sestavy jazzmanů jsem čekal osobitější muziku. Ve smyslu progresivity, nevšedních kompozičních a zvukových postupů. Neodpustím si trochu sarkasmu – přece jalovec ještě neznamená jalový!
Úvodní, titulní skladba „Juniper“ je postavena na kontrastu akustického piana, syntezátoru, ambientního oparu a drum´n´bassového rytmu. V druhé polovině se sound díky el.kytaře a tenorsaxu překlopí do nijak objevného fusion-jazzu. Následující „Helsinki“ přinášejí jen poněkud tanečnější obdobu se sóly sopránsaxu, ak.kytary a tenorsaxu, s ambietním závěrem. Zvukomalebný kousek „A Thousand Lights“, kde si kapela vystačí bez rytmiky, evokuje dokonce raná osmdesátá léta, konkrétně Gábora Pressera a jeho projekt „Electromantic“ (sic!). V „Crossing“ syntezátory připomínají Pink Floyd; naštěstí podobně mistrně pracují s proměnlivou dynamikou a barvami, navíc zde exceluje robustním tónem tenorsax a ozývají se přiznávky dechové sekce. Miniatura „Nature´s Ratio“ představuje lyrický duet perlivého el.piana a konejšivé trubky. Album uzavírá niterná a lahodně melodická skladba „Eight Days“, kde se díky ak.kytaře ozývají dokonce folkové prvky; sólové chorusy saxu a trubky jsou ponorné i vzletné. Pohlazení non plus ultra jako finále alba? Proč ne?
Ale já se vrátím raději k tracku č.4 a 7: „Hyperloop“ je prošpikovaný zlomenými beaty, hardbopově říznými sazbami dechů, strhujícími sóly, elektronickými ruchy, a vůbec progresivním zvukem, „The Outlier“ je postaven na riffech el.piana a kontrabasu a téměř bigbandových sazbách dechů, zašpiněných elektronikou. Takhle bych si představoval příští desku, pánové!