Portugalský tenorsaxofonista CÉSAR CARDOSO vydal 8.června v pořadí třetí autorskou desku, a to ve vlastní režii (jak je v jeho zemi již pravidlem) – „Interchange“. Tentokrát se k jeho kvartetu (pro který je to album druhé) přidal v roli speciálního hosta věhlasný portorický altsaxofonista Miguel Zenón, figurující ve čtyřech skladbách.
César Cardoso se narodil v roce 1982 ve městě Leiria v centrální oblasti Portugalska. Byl členem dixielandové kapely Desbundixie, s níž natočil dvě alba. Táhlo ho to ale k modernímu jazzu, takže jeho služeb posléze využili třeba David Binney, John Taylor, David Fonseca, Chris Cheek, John Ellis či Perico Sambeat. Je též vyhledávaným bigbandovým aranžérem. První autorskou desku vydal v roce 2010 („Half Step“). Poté založil vlastní kvarteto, jež nejdříve natočilo album „Bottom Shef“ (2015) a nyní novinku „Interchange“. Cardosovými spoluhráči jsou zde kytarista Bruno Santos (jazzovou kytaru vystudoval v Los Angeles, v Londýně se stal také zvukovým inženýrem), původem argentinský kontrabasista Demian Cabaud (studoval v USA, kde hrál s celou řadou jazzových veličin) a zkušený (o celou generaci starší) bubeník André Sousa Machado.
Album tvoří mimořádně vyrovnaná kolekce bebopových a hardbopových kompozic s přesahy k free-jazzu a dokonce jazz-rocku. Oproti minulosti jsou propracovanější, složitější, ale zůstaly srozumitelné nejširšímu jazzovému posluchačstvu. Zatímco tenorsax lídra se nejvíce blíží stylu a výrazivu Wayna Shortera a Michaela Breckera, Zenónova altka dodává polovině alba pikantní příchuť a´la raný (či naopak pozdní) Ornette Coleman. Rytmika pracuje spolehlivě, je navýsost eklektická a hrající na míru. Vybočuje ale kytarista, jenž si hraje se zvukem nástroje, a vůbec jeho styl hry je více rozvolněný, takže ozvláštňuje i tak vzrušující sound.
Úvodní (titulní) bebopová vypalovačka staví na kontrastu dravé, ostnaté altky, a zakulaceně sytého tenora, což oba saxofonisté dovedou k dokonalosti v dalších společných skladbách. Každá je něčím výjimečná, ačkoli jsou postaveny na stejném půdorysu. Svižnůstka „May I.“ skrývá nejen saxofonové kontrasty, ale též excelentní sólo bicích. V „7 e Tal“ uvozuje hardbopový tok se střídajícimi saxy nápaditá zvukomalba kytary. Album vrcholí (a to v pravém slova smyslu) kompozicí „1 de Abril“ s jazz-rockovými kytarovými party a strhující gradací, a to hlavně díky Zenónově sólu, jež představuje nejemotivnější část alba.
Ovšem i samotné kvarteto hraje jako z partesu. Exceluje především v baladách, které dokáže mistrně vygradovat, přičemž každá představuje svůj osobitý svět. V „Tarde“ se z lahodné materie postupně vynořují sólové chorusy melodického tenorsaxu, kontrabasu a kytarových přízvuků, jazyků a zvukoborectví. „Reflexo“ je naopak výrazně bluesové, zasmušilé, s rozechvělými emocemi kontrabasu a kytary, „Red and Blue“ pro změnu typem zpěvné balady s jiskřivými sóly. Nejnádherněji ponorným kouskem je pak drobnůstka „Tudo a Seu Tempo“ s rozvolněnou strukturou a coltraneovsky expresivní lyrikou tenorsaxu. Ovšem ani hardbopová svižnost není kvartetu vzdálená; v „Ascending“ dosahují dokonce pozoruhodné lehkosti, postupně zatěžkávané při závěrečné saxofonové jízdě.
Výtečné album, ve kterém portugalští muzikanti dokázali uchopit veskrze americký jazzový styl nově, aniž by do něj vmísili vlastní etnickou melodiku. O to je jejich novinka pozoruhodnější. Zkuste se po něm popídit, stojí opravdu za to!
Zde je jedna z možností:
