Když se v létě roku 2015 objevilo debutové album americké jazzové (potažmo manželské) dvojice Alan a Stacey Schulman s titulem „A Love Like Ours“, vyhouplo se okamžitě mezi nejprodávanější alba na Amazonu. Natočili jej pouze v duu, zatímco jejich letošní novinka „Here´s To Life“ již vzniklo v početnější sestavě s celou řadou atraktivních hostů. Vydali jej jako AS IS vlastním nákladem…
Kytarista Alan Schulman pochází z Cincinnati (Ohio) a studoval nejprve u Cala Collinse, dvorního kytaristy Bennyho Goodmana, posléze v Chicagu u bebopera Davida Blooma. Prošel angažmá třeba u Anity Baker, Wyntona Marsalise a Herbieho Hancocka. Vokalistka Stacey Schulman je Newyorčanka a již od devíti let je profesionální zpěvačkou! Působila především jako studiová či sejšnová vokalistka, než se svým mužem vytvořila toto duo.
Na padesátiminutové ploše zní tucet jazzových standardů a převzatých písní ze světa soulu, funku a popu. Není to ale Great American Songbook v pravém slova smyslu, neboť výběr repertoáru byl podřízen životním zkušenostem protagonistů; především pak osmiletý boj zpěvačky s lymskou boreliózou se projevil na svéraznosti výběru. Každá píseň tak přínáši zvláštní druh emocí. Z početných hostů se na nahrávce podílí nejčastěji bubeník Marcus Baylor (ex-Yellowjackets), původem brazilský perkusista Alejandro Lucini a soulový producent a multiinstrumentalista James McKinney, autor smyčcových aranží.
Stacey výtečně frázuje, je jí rozumět, nebojí se ale ani vokalizujících partů, i když čistokrevnému scatu se vyhýbá. Alan je typem kytaristy, jenž zahraje cokoli a má to vždycky šťávu. Což předvede hned v úvodní svižnůstce „In the Name Of Love“. Album, jak bylo naznačeno, je dramaturgicky zajímavě sestaveno z různorodých coververzí. A o žádné nelze říci, že by byla uchopena otrocky, naopak. Třeba taková Gillespieho pecka „A Night In Tunisia“ je pojata nejen výrazně latino-jazzově (podtrženo basovou linkou Rashaana Cartera), ale zpěvačku doprovází vokální trio, takže to zní chvílemi jako od Manhattan Transfer; onen trojlístek tvoří Christie Dashiell, Carl „Kokayl“ Walker a James McKinney. Vystřihnou si též v nápaditém kontrapunktu motiv Ellingtonovy „Karavany“. Akustická kytara dodává tu středozemskou, onde truvérskou náladu Stingově písni „La Belle Dame Sans Regrets“, zpívané francouzsky. V Gershwinově hitu „It Ain´t Necessarily So“ nacházejí v nabluesovělém smutku uplatnění dokonce motivy hned dalších dvou písní – „The Soul Of Love“ Burta Bacharacha a „It´s Too Late Baby“ Carole King. Ozdobou je zde bezesporu sólo chromatické harmoniky, do níž mistrně fouká Gregoire Maret, původem Švýcar, který ale žije v New Yorku a proslavil se spoluprací s Patem Methenym, Marcusem Millerem a Herbiem Hancockem. Smyčcový kvartet podbarvuje „When October Goes“ Barryho Manilowa ale na můj vkus až příliš sladce, což se opakuje též v závěrečném (a titulním) kusu „Here´s To Life“ (původně Shirley Horn). Ale protože píseň je podána více jako šanson, tady to tolik nevadí; navíc zde zazní příjemný zvuk vibrafonu (McKinney). Zvláštností je autorská miniatura „Navins Ditty“, v níž hraje na tabla a typicky indickým způsobem vokalizuje Navin Girishankar. Na ni plynule naváže jazz-funková hitovka „Street Life“ (Joe Sample) s vícečetným vokálem, pulsující basovkou (Kevin Powe Jr.) a neutuchajícími tably. V následujícím tracku srdce každého jazzofila zaplesá, neboť v nabluesovělé baladě „Save Your Love For Me“ zazní nejen jemný kontrabas Matta Geraghtyho, ale též plnokrevná altka hvězdného Davida Binneye; v podstatě to upomíná na původní verzi Nancy Wilson s Connonballem Adderleyem z roku 1962. Projasněná kytara a jímavé violoncello poté umocňují procítěně zpívanou baladu legendární písničkářky Janis Ian „Some People´s Lives“. Parádně swingující harmonikář Maret a kontrabasista Geraghty strhnou ve „Willow Weep For Me“ k výtečnému sólu nejen kytaristu, ale také zpěvačku. Ta naštěstí nekopíruje Billie Holiday a zpívá to po svém. Ovšem v „Overjoyed“ Stevieho Wondera se ve vyšších polohách značně přibližuje Barbře Streisand, což mi, přiznám se, vadí. Ovšem to je pouze marginální výtka.
Album je to příjemné, přesto nepodbízející se. Jde o kolekci jazzových písní, jež neurazí, a dokonce potěší sem tam i náročného posluchače…
