Hrají spolu od roku 2004, kdy se potkali v mezinárodním uskupení Unit; oba dostali Cenu Bobbyho Jaspara, kterou francouzská Jazzová akademie uděluje nejlepším evropským hudebníkům. V loňském roce pak již „pouze“ v duu natočili maďarský kytarista GÁBOR GADÓ a belgický trumpetista LAURENT BLONDIAU album „Veil And Quintessence“. To vyšlo před sedmi měsíci na maďarské značce BMC Records.
Jde o první album takto ve dvojici, ovšem již čtvrté Gadóvo pro vydavatelství Budapešťského hudebního centra (to poslední, živé „Ungrund“ z toku 2011, s jeho kvartetem a hostujícím Davidem Liebmanem). Na ploše bezmála 59 minut zní desítka duchovně laděných skladeb z pera kytaristy, jež byla natočena v Bruselu u Jeana-Francoise Lejeuna, specialisty na barokní hudbu. Nebyla to náhoda. Gadó sice vychází z výraziva trojlístku Abercrombie-Metheny-Frisell, ale svoji hru obohatil orientální mystikou a barokní hudbou, především pak inspirací J.S.Bachem. K tomu kytaristu přivedla letitá spolupráce s klavíristou a skladatelem Barnabasem Dukayem. Pro duetové album s Blondiauem zkomponoval jakési modlitby, meditace, kontemplace, spočinutí, nazvěme to jak chceme; většinou potlačil útočnost a razanci el.kytary, a nechává nástroj často rozeznít tu jako kostelní varhany či pozitiv, onde jako violu da gamba. „Moje hudba není vyprávění,“ vysvětluje Gadó. „Vyjadřuje abstrakce a struktura ke mně přichází před melodií.“ Trumpetista a neméně excelentní křídlovkář Blondiau, jenž prošel angažmá třeba v Brussels Jazz Orchestra či Andy Amler´s MegaOctet, svojí hrou evokuje geniálního Kennyho Wheelera blahé paměti. Takže není divu, že tihle dva instrumentalisté si náramně padli do noty…
Úvodní skladba „Ombra adorata“ je inspirována dualitou temnoty a světla, již vyslovil španělsko-baskický myslitel Miguel de Unamuno. Nádherně vzletná křídlovka, která občas vykřikne bolestí, kytara v roli bassa continua. V následující „Kenpo“ dvojice propojuje chorál s lidovou písní, přičemž neváhá použít narockovělé a minimalistické sazby; trubka cezená přes dusítko vyvolává navíc Ellingtonova ducha. „Bunan-Icon“ (nejdelší kompozice – 10:26) začíná díky kytaře spíše renesančně, posléze se vyklene baladický motiv tvořený trubkou; oba nástroje se často oddělují a jejich monology jsou nesmírně emotivní. V půlce pak oba společně vyklenou působivou melodii. Titulní skladba „Veil and Quintessence“ je z celé kolekce najjazzovější, dokonce zazní i free-jazz. S jazzovou estetikou pracuje dvojice také v „Little Protestant Jazz Song“, kde Blondiau vykřesal z trubky úchvatný wheelerovský chorus, zatímco kytara se drží bachovského motivu. Barokní kontrapunkt se projeví naplno ve skladbě „Chanson“, jazzovým rozvíjením barokního adagia vás oba aktéři okouzlí v závěrečné osmiminutovce „Anywhere Out Of the World-Conclusion Trinité“. Nechybí ani odkaz na vážnou hudbu počátku 20.století („Mahler-Strauss Memorial“) či hudbu veskrze soudobou („Sacre“).
Nádherné, úchvatné, silné album, kde jeden jediný hráč navíc, byť sebelepší, by jeho kouzlo zničil. A takhle hudba tohoto dua funguje naživo:
