V pardubickém Divadle29 vystoupily 27.dubna dvě pražské kapely, mezi nimiž je sice rozdíl jedné genrace, ale obě experimentují s estetikou moderního jazzu, každá po svém – Molotow Moloch Quartet a kvinteto Muff.
MOLOTOW MOLOCH QUARTET vznikl teprve v roce 2015, ale stačil se již etablovat na naší scéně jako jeden z nejoriginálnějších souborů mladé jazzové generace. Poučeni o impresionismus současného skandinávského jazzu i novou renesanci groovů tvoří progresivní autorskou hudbu, jež je ale posluchačsky vstřícná. Tenorsaxofonista Šimon Hermann vládne rozvážnému, sytému saxofonovému tónu, kterým obkružuje melodické motivy; nepouští se sice do sólových ekvilibristik, ale dokáže zvuk zhutnit, a to i pomocí elektroniky (podobně úderně a účinně jako Michael v Brecker Brothers). Kytarista Vojtěch Výravský také nepatří k dravému typu hráče, ani zvuk jeho kytary neútočí na sluch, natož aby drásal; více jako v sólech je silnější v pestré doprovodné hře. Filip Tománek není typem maskulinního bubeníka, i když dokáže pochopitelně přitvrdit, je-li třeba. S Klárou Pudlákovou tvoří neochvějnou a neobyčejně tvárnou rytmiku; pokud přichází ke slovu kontrabas, jde místy až o nadýchaně plastické rytmické předivo, pokud baskytara, vyloupnou se hutné groovy mnohdy až rockového ostří. Jejich set naplnilo šest kompozic, jež tvořily pestrou paletu jazzového vyjádření. Hladily imprese (např.úvodní „Gabriele“ či „Smíření“), bouřily exprese („Egypťan“, „Moloch“), ve všech případech ale s dynamickými i rytmickými proměnami, občas dokonce ke strukturálnímu rozvolnění. Vydařený set!
Pětičlennou úderku MUFF není třeba dozajista představovat. Dvě jejich zatím poslední skvostná alba („Muff Vo.2“ 2013, „Hypnotix Bum Bum“ 2016) jsem tady měl tu čest recenzovat. Kapela začala pěkně zostra. „Apollo 13“ a „Arabica Roll“ se strhujícím kytarovým sólem rozpumpovaly zaplněný sál. Muff se evidentně nacházel ve vrcholné formě; rytmická dvojice Roman Vícha a Jakub Vejnar šlapala jako atomové hodiny, klávesista Jakub Zitko zahušťoval spodní proud, protkával sound samply, přičemž jeho paleta barev byla nevyčerpatelná. Jiří Šimek se soustavou elektronických doplňků u nohou dokáže z kytary vycedit neuvěřitelná zvuková okvětí a vystřihnout excelentní sóla s nehybnou tváří (nejúžasnější v jeho vlastní skladbě „Raz dva tre quatro“). Ovšem výkon saxofonisty Marcela Bárty opět posunul již tak obdivuhodnou hranici jeho expresivního vyjádření, v němž ale nechybí žádná z emocí. Nejpozoruhodnějším rysem jeho hry v tomto souboru je absence jakéhokoli egoismu; ačkoli hraje byť to nejvypjatější sólo, vždy je ústrojnou součástí ansámblového procesu, cele se mu podřizuje. Střídal tenora se sopránkou, na řadu přišel i klarinet (lyricky minimalistická perla „Dětský sen“). Vedle koncertně osvědčených kousků, jako např. „Rotující muž“ (s věnováním Theloniu Monkovi) „Veselá“ či „Korzár“ zazněla i zbrusu nová skladba, vzniknuvší den před tím – „Fatalist“. Energeticky výživný set kvinteta Muff měl ještě navíc dva vrcholy, při nichž jsem se cítil jako Messner. „Čaroděj“ byl vystavěn na neuvěřitelné rytmické pulsaci a prolínajících partech kytary a sopránky (a dokonce exaltovaného, elektronicky zašpiněného vokálu Bárty), takže na mne působil vskutku hypnoticky, a „Worksong 2149“ s výrazným robotickým motivem a strhujícím Zitkovým sólem na el.piano. V přídavku pak kapela dohrála nadoraz, a nenechala tak nikoho na pochybách, kdo je v Česku králem progresivního fusion-jazzu!
(autor fotoreportu: Aleš Formánek)