Bylo jen otázkou času, kdy vyjde první autorské album kytaristovi JIŘÍMU ŠIMKOVI, jednomu z úderníků Muff a milovníku všech možných elektronických krabiček a udělátek k jeho drsně rozevláté kytaře. Díky stále agilnějšímu labelu Amplión Records spatřila světlo světa sice stopáží nedlouhá, ale o to hutnější debutová deska s příznačným titulem „Electric Madness“!
Jiří Šimek vystupuje i s vlastním triem, a to v nejčastější sestavě s baskytaristou Rastislavem Uhríkem a bubeníkem Danielem Šoltisem. Ti na albu samozřejmě nechybí; ale v polovině skladeb Uhríka střídá Jan Jakubec. Ovšem nejpřínosnějším elementem je bezesporu účast Martina Brunnera, který zde válí na klávesové nástroje, včetně moogu a řídce užívaného wurlitzeru. Nahrávka vznikla v pražském studiu MeetFactory a zmixoval ji osobně Jiří Šimek…
Necelých 37 minut stopáže alba je doslova nabušeno osmi Šimkovými skladbami. Všechny propojuje zvukové a kompoziční šílenství, v každé zní kytara jinak, v každé pumpuje hutná rytmika (obvzlášť výtečný je bubeník) a v každé překvapí zvukomalba kláves. Jiří Šimek se svými souputniky nabírají z různých jazzových a ještě více z nejazzových pramenů, a dokáží spojovat zdánlivě nespojitelné. Již úvodní track „Cluster Headache“ vtáhne posluchače do zpovykaného proudu rockové psychedelie 60.let, zappovských postupů, těžkotonážních riffů, jazzové hravosti a jazz-rockových sól kytary a el.piana. V následujícím „Play Country“ je inspirace jasná, ale v Šimkově kytaře slyším více třeba takového Mika Bloomfielda, který ostatně podobné výlety ke country také podnikal. „Stand Too Close“ je zase načichlé folk-rockem, posléze těžkým jižanským rockem. Zvuková rozmanitost, především pak kytary, je ale z hájemství fusion-jazzu. Titulní skladba je opravdovým elektrickým šílenstvím se vším tím špiněním, hutností, industriální divokostí a zahuštěným psychedelickým oparem. „Svědí mě Muff“ není ani zbla sranda, jak by naznačoval název; vícevrstevnatou skladbu propojuje fusion a´la Oz Noy, tedy s pořádnými jazz-rockovými koulemi! A navíc s frisellovsky experimetálními hrátkami. „Son Said Father“ není ani zdaleka miloučká skladba; roli tady hraje hlas připomínající Terminátora a nepřetržitá překvapení v proměnlivosti hudebního proudu. V „Midway“ aktéři spojují křehkost s elektrickým tepem a Šimek si hraje se zvukem kytary až někam k pinkfloydovským barvám. Album vrcholí kompozicí „Being There“, v níž se z jazz-rockové hutnosti vyloupnou hravé synkopické sazby a smysl pro jedinečný kontrast prokáže Šimkova parta ve swingujícím rytmu s jazzovým sólem piana, jež vyústí v post-rockové mámení kytary…
Všechno to na desce sedí, není to ani náhodou příslovečný dort pejska a kočičky. Jde o obdivuhodnou, potažmo podivuhodnou nahrávku!
