Naposledy jsem o mladém královéhradeckém triu 2+1 JAM BAND psal v souvislosti s jeho zdařilým vystoupením na loňském Nábřeží jazzmanů. Mezitím se tato mládežnická jazz-rocková úderka ještě to samé léto zavřela v kterémsi studiu v Pardubicích, aby pak v produkci Victory Studio v Hradci Králové vydala na sklonku roku vlastním nákladem debutové album pod příznačným názvem „Protože nám chutná“.
A cože jim chutná? A chutná to také mně, recenzentovi, který by měl zaostřit na nedostatky, aby byl objektivní, a zbavil se tak vlastních sympatií ke třem mladíkům, jež chová již dobré tři roky?
S politováním musím zklamat ty, kteří čekají zžíravou kritiku. Tohle instrumentální trio je na prvním CD prostě skvělé, ať už ho posuzuju sebepřísněji. Již samotný hudební materiál, na kterém se autorsky podílejí rovnocenným dílem kytarista Albert Baxa a baskytarista Jiří Vyšohlíd (mladší), je podivuhodně vyzrálý; propracovaná, eklektická směs jazzu, progresivního rocku, blues a dalších přísad navíc nepostrádá humor a nadhled, který je u tak mladých instrumentalistů vzácný. Vyšohlíd s bubeníkem Tadeášem Maclem dokáží vytvořit nesmírně hutné, přitom mnohotvárné rytmické podloží, přičemž ony různé baskytary, bicí souprava a také elektrické mašinky k nim fungují zároveň jako další výrazotvorný prvek, zhusta s příchutí psychedelie či acidových příměsí. Hlavním sólovým nástrojem je pak samozřejmě kytara, a to v různých modifikacích. Zvuk tria je tak bohatý, svěží a plný napětí, překvapivých zvratů v dynamice, struktuře i stylovém výrazu.
Když jsem CD poslouchal poprvé, moje žena byla u toho. Četla si, jako to obvykle dělává, když poslouchám tu svoji hudbu. Po dvou skladbách knihu odložila (mimochodem „Magor a jeho doba“) a s neskrývanou fascinací se mne zeptala, co je to za borce; čekala nějaké staré páky a byla udivena, kdo že to hraje…
To CD má totiž i výborný zvuk, který nečiní z této muziky jakousi sterilní fosilii, jak tomu často u jazz-rocku bývá. Hudba 2+1 Jam Bandu dýchá, ale není dýchavičná, je syrová, ale nikoli těžko stravitelná, páchne i voní, je prošpikována neotřelými nápady. Má prostě koule, jak se vyjádřila moje žena.
Ovšem výhradu bych přece jenom měl. Týká se třetího tracku, skladby „Dog dock“. Její vtip brzy vyprchá a onen akustický, trochu středomořsky zabarvený motiv, jenž nedoznává ani dynamických proměn, začne od půlky již nudit. Škoda. Kdyby se zkrátila, mohla udržet napětí, a hlavně by v kontextu ostře elektrického zvuku desky působila osvěžujícím dojmem.
A pak už se toho na zbývající třičtvrtěhodinové ploše děje přehršel. „Malý pitaval z velkého města“ je v podstatě sledem hudebních mikropříběhů; stále se v něm něco děje a posluchač jen žasne. „Kremační pec“ je sycena zkresleným zvukem varhan (Vyšohlíd), posléze znásobeným kytarovým ostřím; v lyrické části zazní excelentní chórus baskytary. V úvodu „Jukka Tukka“ zazní beatbox, posléze nastoupí šťavnaté groovy, výrazné riffy ochucené varhanním acidem; nechybí kytarové sólo a´la Jimmy Page a sólo bicích. „Kolotoč“ tvoří výrazné melodické téma s basovým ostinatem a nadýchaným kytarovým sólem. „Unipe-troll“ je fusion jak řemen, s psychedelickým oparem a frippovsky pojatou kytarou. Necrimsonovsky rockovým tahem se vyznačuje „Vápenný Podol“, zatímco následující „OVH“ je vtipná jazzůvka s bluesovou příchutí a riffem zahuštěným balalajkou (Vyšohlíd), z něhož vytryskne sólo bicích. Skladba „Ovlivněný“ je ochucena čitelným countryovým motivem, kdy se v průběhu času s humorem splaší nejen bicí, ale hlavně všechny struny, co jich trio má. Ze zcela jiného soudku (a to vinného) je „La Zizanie“, jediný převzatý kus na albu; jde o rozverné téma z francouzské komedie „Jeden hot a druhý čehý“ (s Funesem a Girardotovou), které zkomponoval Vladimir Cosma.
CD „Protože nám chutná“ je uvozeno konkrétními zvuky a hlasy ze zákulisí jeho natáčení. V závěru zní smyčka s hlasem evidentně Jiřího Vyšohlída staršího, který říká: „Neposlouchaj…a jenom hrajou…jediný, co držej, je tempo, rytmus…“
Nezbývá, než si to všechno pustit znovu!