Izraelský kytarista ELON TURGEMAN byl v roce 2017 velmi pracovitý. Zaplaťbůh. Vyšla mu hned dvě autorská alba se svým kvartetem; v lednu to byl titul „Family Album“, na sklonku roku „Climb Up“. Vlastním nákladem…
Posledním albem postoupil Turgeman do první jazzové ligy (sportovní terminologie je v tomto případě přesná); už proto, že na nahrávce se podílel Adam Nussbaum. Tento dvaašedesátiletý bubeník hrál snad s každým, kdo něco v jazzovém světě znamená; leccos by o něm mohl říci i náš kytarista Libor Šmoldas. A byly by to čiré superlativy!
Jinak sestava Turgemanova kvarteta zůstala stejná. Za pianem a el.klávesovými nástroji Avi Adrian, jehož učitelem byl Joe Zawinul; hrál s Davidem Liebmanem, Eddiem Gomezem, Airtem Moreirou a Jamesem Moodym. Má také vlastní trio, v němž spojuje jazz s tradičními židovskými písněmi. S baskytarami tvrdí muziku Yorai Oron, absolvent bostonského Berklee; spolupracoval s Jeffem „Train“ Wattsem, Mikem Sternem, Kennym Warnerem, Deweyem Redmanem. Na albu ještě hostuje saxofonista Mark Rosen (Roy Young, Dizzy Gillespie, Avishai Cohen).
A samotný lídr, u nás prakticky neznámý? Narodil se v roce 1960 v Jeruzalémě. Od nejútlejšího věku vstřebával díky otci židovskou liturgickou hudbu, díky matce z Maroka severoafrickou tradiční muziku. Od 12 začal hrát vášnivě na kytaru, ve 14 založil první kapelu, a to folk-rockovou. V 16 se zamiloval do jazzu, ovlivnili ho kytaristé jako Jim Hall, Joe Pass, Wes Montgomery a George Benson. V roce 1984 byl přijat na Berklee College Of Music v Bostonu, kde studoval jako stipendista pět let. Jeho kytovými guru se stali Pat Metheny, John Scofield a Mike Stern. V roce 1990 se vrátil do Izraele, koncem 90.let začal hrát s americkým saxofonistou Arniem Lawrencem, který se Izraeli usadil. Turgeman také spolupracoval třeba s takovými osobnostmi, jakými jsou James Moody, Avishai Cohen, Jeff Berlin, Omer Avital a Lalo Schifrin…
Album obsahuje devět Turgemanových kompozic. V úvodní „It Plays By Itself“ slyším coltraneovsky bluesové sazby, z nichž se odlepí šťavnaté kytarové sólo. Tenorsaxofonový chorus sice není tak expresivní jako kytarový, ale napětí nijak neumenšuje. Stejně tak lyričtější piano. Titulní skladba je typem zvukomalebného fusion s elektrifikovaným zvukem kláves, přičemž ale sólový part patří akustickému pianu. Křehká balada „Doron“, podbarvená varhany a perlivým klavírem, je inspirována nejstarší dcerou autora. Následuje „Blues For Niran“, hutná dvanáctka, věnovaná synovi. „The Day After“ je coltraneovsky frázovaná reakce na jazzový standard „Yesterdays“; dynamika i struktura se tady proměňuje a k sólovému slovu přijde i baskytarista a bubeník. Kompozice „Paco“ je samozřejmě věnována slavnému králi flamenca, ale její geneze vzniku začala bezejmennou skladbou, uvozenou zvukem africké kalimby. Melodicky jazzová kytara, měkká, ohebná baskytara a´la Jaco, zhušťování i lyrické kolorování taktéž příliš neodpovídají jihošpanělské vášni; má to blíže spíš k severní Africe. Název „Paco“ dostala skladba až v den, kdy Paco de Lucia zemřel. Basové flažolety pak odstartují „Gili“, rockově říznou svižnůstku, věnovanou kytaristově nejmladší dceři. „Lia“ je pro změnu melodicky nadýchaná balada, v níž se popová odlehčenost mísí s dramatičtější polohou; pojmenovaná je po vnučce (od Doron). Album vrcholí jazz-rockou parádou „Swim You Have No Choice“, sycenou vyostřenějším kytarovým zvukem, výrazným motivem, sopránsaxofonovým jasem (též výtečným sólem), hutným souzvukem kytary a saxu jak z nejlepších nahrávek ze 70.let, lyrickým pianem, vrstevnatým, zhuštěným kytarovým sólem, a v závěru unisono sazbami s vpádem varhan…
Jazzový mainstream, který ale dokáže nadchnout i toho nejnáročnějšího fajnšmekra!
