Před dvěma lety se klarinetista Szimon Klima a kontrabasista Adam Kowalewski podíleli na excelentním jazzovém uchopení komorních skladeb polského skladatele Witolda Lutoslawského, pianista Dominik Wania, mimochodem žák Danila Pereze a Jerryho Bergonziho, figuroval na výtečném, mezinárodně obsazeném projektu „Ad Rem“ vokalistky Elmy. Tento trojlístek doplnil bubeník Przemyslaw Jarosz, který se vedle jazzu (Maciej Fortuna, Dominik Bukowski, Piotr Baron, Krysztyna Stańko) věnuje také reggae. Zrodil se tak IMPROVISION QUARTET, který vydal na východoslovenském labelu HevHetia debutové album se symptomatickým titulem „Free-Folk-Jazz“…
Cítím ho jako ideové pokračování výše zmíněného alba „Lutoslawski-Retuned“, neboť jde o další rozměr inspirace polským folklórem; a tentokrát výsostně free-jazzovou formou, nikoli přes vážnou hudbu, byť podobnými výrazovými prostředky. Čtveřice jazzových hudebníků nabírá přímo, už ne zprostředkovaně, z čistoskvoucího pramene lidové hudby, aby ji zcela přetvořila k obrazu svému, rozmáchle svobodnému, volnomyšlenkářskému; lyrika i emoční rozervanost a vypjatost dostávají tak podobu zcela univerzální. Free-jazz byl vždycky formálně neukotvený, tudíž obsahově všeobjímající, či lépe řečeno všedrtící (aniž bych to myslel jakkoli pejorativně), ale v případě tohoto alba jde zcela o novou kvalitu, jež posouvá lidovou hudbu skrze free-jazz kamsi do Všehomíra.
Padesátiminutový poslech šesti improvizací na lidová témata je pro vnitřně ztotožněného posluchače výletem do nejskrytějších zákrut lidské mysli. Vroucí cit se v ostrých střizích střídá s vražednou vášní, erupce horečky se náhle mění v konejšivé teplo pohlazení; nejde tu o melodii, kterou si lze zapískat, ale o to, co je za ní skryto, co člověk cítí v žilách, tepnách, srdci, útrobách. Ta muzika voní i páchne, je čistá, vřelá, i plná špíny a lidských šťáv. Při poslechu jsem si maně vybavil některé Pasoliniho filmy, ty, jež zobrazují středověk…
Album je uvozeno skladbou „Hej, od Krakowa“ (s prologem a epilogem), v úvodu vystavěnou ze střetu lyrických ploch s výbuchy expresivity; melodický motiv občas připomene jen piano, rytmika probublává a bouří, klarinet se prodírá na samou dřeň živočišnosti, aby v závěru osaměl v rozechvělé zpovědi. Ve finále alba kvarteto pracuje se shodným tématem formou postupného nabývání a zahušťování hudebního toku, kde je nositelem melodické linky pro změnu klarinet. Ve skladbě „193“ se k osamělému partu dostane kontrabas, v následující „Wyjde ja na brzeg strumenia“ má stěžejní roli úchvatný dialog bicích s klarinetem, který staví na kontrastu niterných impresí a hřmotných expresí. Takto začíná i končí „Gasacki“, kde bicí a hlavně klarinet znějí opravdu foklórně, od podlahy, aby kvarteto mezi těmito uvozovkami namalovalo pollockovským stylem mnohem působivější obraz polského venkova. Naopak rezervoárem křehké, niterné lyriky, ovšem v hávu soudobé hudby, tudíž s oním zraňujícím pnutím, je na albu „Oj, tonela“; nechybí ani vliv Chopina a skandinávského jazzu.
Free-jazz jako vrcholný projev intelektu… A teď si mne, škarohlídi, rozcupujte na kousky!
