Art Zoyd nikdy nezklamou!

Francouzská kapela ART ZOYD vydala 24.listopadu díky americkému labelu Cuneiform Records unikátní box 12 CD a 2 DVD pod názvem „44 ½: Live + Un-Released Works“. Komplet živých záznamů a alternativních tracků mapuje období mezi lety 1979-2004 a doplněn je o filmové zachycení koncertů z let 1979-86 plus narozeninové vystoupení z 19.září 2015 na festivalu Rock In Opposition ve francouzské obci Le Garric. Velkolepě pojatý box obsahuje dva knižní booklety s fotkami, texty, faktografií všech skladeb kompletu a podrobným životopisem této vpravdě legendární kapely hnutí Rock v opozici.

Art Zoyd vydalí více než dvacet řadových alb a jsou považováni za hrdiny progresivní hudby. Zrod kapely se datuje do roku 1969, do čtyřicetitisícového severofrancouzského města Valenciennes. Zpočátku byli ovlivněni Frankem Zappou a Captainem Beefheartem. V roce 1971 došlo k zásadní proměně. Přišli houslista a klávesák Gerard Hourbette a basák a violoncellista Thierry Zaboitzeff. Ti přinesli zcela nový směr. Kapela se vyhýbala kytarám, klasickým bicím, konvenčním rockovým postupům; změnila se v avantgardní komorní soubor s dominantním zvukem houslí, violoncella, baskytary a trubky (Jean-Pierre Soarez). V roce 1976 vyšlo první album („Symfonie Pour Le Jour Ou Bruleront Les Cites“), o tři roky později průlomové „Musique Pour L´Odyssee“. V osmdesátých letech Art Zoyd hojně koncertovali po celé Evropě, posléze následovala turné po Americe, Austrálii a Japonsku. V roce 1983 začali spolupracovat s filmovými, divadelními, baletními a multimediálními tvůrci, zkomponovali a provedli hudbu k expresionistickým němým filmům „Nosferatu“, „Faust“ a „Häxan“. Když v roce 1997 z kapely odešla vůdčí osobnost Zaboitzeff, skupina se okamžitě otřepala a pokračovala s neztenčenou tvůrčí energií; zvuk kapely se více elektrifikoval – už proto, že se tak zviditelnila hráčka na klávesové nástroje a talentovaná skladatelka Patricia Dallio a často s nimi spolupracoval renomovaný hudebník a skladatel Kasper T.Toeplitz. Art Zoyd se také vzepjali k odvážným projektům se symfonickými tělesy, v nichž se snoubil Stravinskij se Schoenbergem. Do nového tisíciletí pak vstoupili s velkolepou hudbou k legendárnímu němému filmu „Metropolis“. V roce 2005 začali experimentovat s futurologickými technologiemi; inženýr robotiky Louise-Philippe Demers jim pak pomohl při tvorbě první operety s roboty – „Armageddon“. Na albu se objevila v roce 2012.

Label Cuneiform Records shrnul rozsáhlý komplet živých a nerealizovaných nahrávek do reprezentativního promoCD s názvem „44 ½ A Glance“. Výběru se ujal ten nejpovolanější – Hourbette, který je s kapelou celý ten čas. Byl to dobrý tah, a logický – těžko by se našel nějaký recenzent, který by psal o celém kompletu. Vznikla tak kolekce devíti skladeb, mezi nimiž nechybí ani ty rozměrnější, jež obsáhla všechny typické tváře Art Zoyd.

„L’âne de Buridan“ (1988) sytí prvky musique concréte, industrialu a minimalismu; deklamace textu má středověkou náladu. V „Tone Reverse“ (2000) pracuje kapela s názvuky neoklasické hudby, v níž je rozpuštěn orchestrální minimalismus a glassovské varhany. Gradace a rozpínání hudebního toku využívá kontrapunktického vedení nástrojových hlasů. Více než třináctiminutová kompozice „Cryogénèse Rêve Artificiel (Part 1)“ z roku 1985 vychází jasně ze soudobé vážné hudby; objevují se také ohlasy minimalismu, ambientu, dokonce barokní hudby, aby po ztišení nastoupil industriální nářez s rockovým tahem, jenž vyústí ve free-jazzové chuchvalce, a ty v závěru zase ve futuristické zvuky. Bezmála třiadvacetiminutová skladba „A Drum A Drum“, první část ze suity „Berlin“ (1987), začíná až goticky ambientně; poté převáží industriální rytmus a´la Laibach s minimalistickým frázováním. Střetává se zde hutný industrial se zvukomalebným ambientem, halucinogenními zvuky, art-rockovými postupy, elektronickou pulsací a free-jazzovými chorusy piana a saxofonu. Po čistě perkusivním minimalismu a komorní klasice vytanou lidské hlasy a zvířecí zvuky (asi ze ZOO), ve finále se rozezvučí jakýsi divadelní kuplet a´la Brecht. Následuje elektroakustická koláž „Les Borogoves“ (2002) a z téhož roku „K-Os“, v němž Art Zoyd experimentují s dronovým zvukem sirény a niternými smyčci i tichem, což evokuje komorní hudbu Sofie Gubaiduliny. Téměř devatenáctiminutový kus „Noces Accidentelles“, uvozený rytmizovaným zvukem jedoucího a houkajícího vlaku, představuje koncertní projekt s Orchestra National de Mexico, provedený v hlavním mexickém městě v roce 1999. Zvýrazněné party bicích a perkusivních nástrojů, minimalistické klavírní údery a dynamické i strukturální proměny hudební masy způsobují vskutku intenzivní, dramaticky sugestivní účinek! Nejstarší ukázkou je živáč z roku 1975, skladba tehdejšího kytaristy Rocca Fernandeze, jenž připomíná undergroundový výraz našich Plastic People Of Universe; s nástupem sólového partu trubky upomíná zase na legendu francouzského fusion, kapelu Magma. A pak je tu neobyčejně lyrická, byť smuteční „Marche“ (1996), v níž se pojí musique concréte se soudobou komorní hudbou a ambientem.

Art Zoyd nikdy nezklamou a jsou neoposlouchatelní…