Art Zoyd nikdy nezklamou!

Art Zoyd nikdy nezklamou!

zvuk
80
obal, booklet
100
hudba
100
93

Francouzská kapela ART ZOYD vydala 24.listopadu díky americkému labelu Cuneiform Records unikátní box 12 CD a 2 DVD pod názvem „44 ½: Live + Un-Released Works“. Komplet živých záznamů a alternativních tracků mapuje období mezi lety 1979-2004 a doplněn je o filmové zachycení koncertů z let 1979-86 plus narozeninové vystoupení z 19.září 2015 na festivalu Rock In Opposition ve francouzské obci Le Garric. Velkolepě pojatý box obsahuje dva knižní booklety s fotkami, texty, faktografií všech skladeb kompletu a podrobným životopisem této vpravdě legendární kapely hnutí Rock v opozici.

Art Zoyd vydalí více než dvacet řadových alb a jsou považováni za hrdiny progresivní hudby. Zrod kapely se datuje do roku 1969, do čtyřicetitisícového severofrancouzského města Valenciennes. Zpočátku byli ovlivněni Frankem Zappou a Captainem Beefheartem. V roce 1971 došlo k zásadní proměně. Přišli houslista a klávesák Gerard Hourbette a basák a violoncellista Thierry Zaboitzeff. Ti přinesli zcela nový směr. Kapela se vyhýbala kytarám, klasickým bicím, konvenčním rockovým postupům; změnila se v avantgardní komorní soubor s dominantním zvukem houslí, violoncella, baskytary a trubky (Jean-Pierre Soarez). V roce 1976 vyšlo první album („Symfonie Pour Le Jour Ou Bruleront Les Cites“), o tři roky později průlomové „Musique Pour L´Odyssee“. V osmdesátých letech Art Zoyd hojně koncertovali po celé Evropě, posléze následovala turné po Americe, Austrálii a Japonsku. V roce 1983 začali spolupracovat s filmovými, divadelními, baletními a multimediálními tvůrci, zkomponovali a provedli hudbu k expresionistickým němým filmům „Nosferatu“, „Faust“ a „Häxan“. Když v roce 1997 z kapely odešla vůdčí osobnost Zaboitzeff, skupina se okamžitě otřepala a pokračovala s neztenčenou tvůrčí energií; zvuk kapely se více elektrifikoval – už proto, že se tak zviditelnila hráčka na klávesové nástroje a talentovaná skladatelka Patricia Dallio a často s nimi spolupracoval renomovaný hudebník a skladatel Kasper T.Toeplitz. Art Zoyd se také vzepjali k odvážným projektům se symfonickými tělesy, v nichž se snoubil Stravinskij se Schoenbergem. Do nového tisíciletí pak vstoupili s velkolepou hudbou k legendárnímu němému filmu „Metropolis“. V roce 2005 začali experimentovat s futurologickými technologiemi; inženýr robotiky Louise-Philippe Demers jim pak pomohl při tvorbě první operety s roboty – „Armageddon“. Na albu se objevila v roce 2012.

Label Cuneiform Records shrnul rozsáhlý komplet živých a nerealizovaných nahrávek do reprezentativního promoCD s názvem „44 ½ A Glance“. Výběru se ujal ten nejpovolanější – Hourbette, který je s kapelou celý ten čas. Byl to dobrý tah, a logický – těžko by se našel nějaký recenzent, který by psal o celém kompletu. Vznikla tak kolekce devíti skladeb, mezi nimiž nechybí ani ty rozměrnější, jež obsáhla všechny typické tváře Art Zoyd.

„L’âne de Buridan“ (1988) sytí prvky musique concréte, industrialu a minimalismu; deklamace textu má středověkou náladu. V „Tone Reverse“ (2000) pracuje kapela s názvuky neoklasické hudby, v níž je rozpuštěn orchestrální minimalismus a glassovské varhany. Gradace a rozpínání hudebního toku využívá kontrapunktického vedení nástrojových hlasů. Více než třináctiminutová kompozice „Cryogénèse Rêve Artificiel (Part 1)“ z roku 1985 vychází jasně ze soudobé vážné hudby; objevují se také ohlasy minimalismu, ambientu, dokonce barokní hudby, aby po ztišení nastoupil industriální nářez s rockovým tahem, jenž vyústí ve free-jazzové chuchvalce, a ty v závěru zase ve futuristické zvuky. Bezmála třiadvacetiminutová skladba „A Drum A Drum“, první část ze suity „Berlin“ (1987), začíná až goticky ambientně; poté převáží industriální rytmus a´la Laibach s minimalistickým frázováním. Střetává se zde hutný industrial se zvukomalebným ambientem, halucinogenními zvuky, art-rockovými postupy, elektronickou pulsací a free-jazzovými chorusy piana a saxofonu. Po čistě perkusivním minimalismu a komorní klasice vytanou lidské hlasy a zvířecí zvuky (asi ze ZOO), ve finále se rozezvučí jakýsi divadelní kuplet a´la Brecht. Následuje elektroakustická koláž „Les Borogoves“ (2002) a z téhož roku „K-Os“, v němž Art Zoyd experimentují s dronovým zvukem sirény a niternými smyčci i tichem, což evokuje komorní hudbu Sofie Gubaiduliny. Téměř devatenáctiminutový kus „Noces Accidentelles“, uvozený rytmizovaným zvukem jedoucího a houkajícího vlaku, představuje koncertní projekt s Orchestra National de Mexico, provedený v hlavním mexickém městě v roce 1999. Zvýrazněné party bicích a perkusivních nástrojů, minimalistické klavírní údery a dynamické i strukturální proměny hudební masy způsobují vskutku intenzivní, dramaticky sugestivní účinek! Nejstarší ukázkou je živáč z roku 1975, skladba tehdejšího kytaristy Rocca Fernandeze, jenž připomíná undergroundový výraz našich Plastic People Of Universe; s nástupem sólového partu trubky upomíná zase na legendu francouzského fusion, kapelu Magma. A pak je tu neobyčejně lyrická, byť smuteční „Marche“ (1996), v níž se pojí musique concréte se soudobou komorní hudbou a ambientem.

Art Zoyd nikdy nezklamou a jsou neoposlouchatelní…