Rozhovory se vedou většinou s muzikanty, málokdy s těmi, kteří se starají o to, aby měli co nejvíce koncertů, čili kšeftů, jak se pouze zdánlivě neuctivě sami jazzmani vyjadřují. Tedy s manažery, respektive s hudebními agenty. MAGDALENA SAMKOVÁ patří mezi ně. Dokonce vstoupila v této nesnadné branži na mezinárodní kolbiště. Od roku 2013 spolupracuje s Jaromírem Honzákem, včetně sestavy s americkým kytaristou Rorym Stuartem (2013-2014). Zastupuje Davida Dorůžku. Působila také jako asistentka produkce v Brussels Philharmonic a Vlaams Radio Koor (2014-2015). Následovala produkční a marketingová práce pro Janáčkovu filharmonii Ostrava a České centrum New York (2015-2016), do letošního roku pak pracovala jako produkční manažerka v Collegiu 1704. Milovnice psů, koček a půlmaratónů se nakonec stala spolupracovnicí respektovaného jazzového agenta a manažera Matta Frippa (Matt Fripp Booking & Management).
Kde jste studovala?
Hudební management jsem studovala v Brně na JAMU, a to pět let. Předtím klavír na konzervatoři v Ostravě u Michala Bárty. Rozhodovala jsem se mezi klasikou a jazzem. Nějaký čas jsem dělala oboje, ale bylo to těžké. Musela jsem se rozhodnout, a zvolila si jazz.
Bylo těžší dělat klasiku, nebo jazz?
O to nešlo. Bylo těžké to kombinovat. Obě sféry se nedaly stihnout. A protože jsem se snažila dělat všechno naplno, bylo to vyčerpávající.
Jak jste se dostala k Bruselské filharmonii?
To byla stáž při studiu. A moc mne to bavilo. Získala jsem strašně moc zkušeností. A potom v New Yorku, v Českém centru, jsem získala zase spoustu kontaktů.
A co Rory Stuart?
K němu jsem se dostala přes Míru Honzáka. Byl to zároveň můj absolventský bakalářský projekt. (JazzPort tehdy přinesl report z pardubického koncertu – pozn. J.H.)
Jak se vám podařilo „ulovit“ Alberta Vilu?
To byla sranda s tím Albertem! On sám mi napsal, že by chtěl udělat nějaké koncerty v Česku. A já mu odepsala, že je mi to líto, že se omlouvám, ale jedu na půl roku do Bruselu a nebudu mít čas se tomu věnovat. A on na to: Brusel? Tak tam já jsem se zrovna odstěhoval. Tak to bychom mohli na pivo. A nakonec jsme zjistili, že jsme sousedi, bydlel ve vedlejším vchodě. A tak jsme začali spolupracovat. (O tomto španělském kytaristovi jsme již také psali – pozn.J.H.)
V agentuře Matt Fripp Booking & Management objevujete také nové tváře?
Ano, samozřejmě. Kromě práce pro umělce, o které se agentura stará již dlouhodobě, zároveň objíždím kluby a festivaly, abych poznala co nejvíc jazzovou scénu, a to nejen u nás. Studuju taky webovky kapel a hráčů. Oni sami se mi často ozývají. Jazzových agentur je celkově málo a muzikantů je hrozně moc. My si samozřejmě vybíráme, nemůžeme zastupovat kohokoliv. Ani bychom to nemohli stihnout.
Zuří taky konkurenční boj? Přetahujete muzikanty odjinud?
Ano. Dokonce se to nedávno i stalo. Záleží na domluvě se samotným umělcem. To byl případ třeba Dominica J.Marshalla. Měli jsme ho v hledáčku, a tak jsme mu napsali, jestli je spokojený se svým managementem. A on, že příliš ne, že těch koncertů není moc. A protože máme reputaci a ví se o nás, že jedeme na plný plyn, získali jsme ho.
Ta Frippova agentura má sídlo v Londýně, že? Jak jste se tam dostala?
V té agentuře jsme pouze dva lidi! Nejdříve jsem sledovala Frippovy stránky, kde radí muzikantům, jak si počínat v obchodních záležitostech, jak by měli oslovovat promotéry, jak přistupovat k festivalům, co by měli dělat, když jim vyjde deska a tak dále. Nikdy předtím jsem neznala žádného jazzového agenta. Tak jsem mu napsala, jestli bychom si nemohli pokecat o tom, jak to funguje na mezinárodní úrovni, protože předtím jsem pracovala jen s českými muzikanty. Pokecali jsme si tak dobře, že mi nakonec nabídl práci. Zprvu mne jen učil, ale pak už jsem začala seriózně pracovat. Přivedla jsem mu Davida Dorůžku, který má již obrovské mezinárodní renomé. Ano, sídlo firmy je v Londýně, ale Matt je nyní v Paříži a já pracuju z Prahy.
Jak se takový zahraniční agent dívá na český jazz?
Že je to takový maličký rybníček. Hodně je to u nás propojené, všichni se znají, hraje spolu každý s každým. To se ale týká těch hlavních postav, které u nás tvoří tu jazzovou špičku. Jinak je tady hodně talentovaných muzikantů a stylů více.
Který jazzový styl je nyní ve světě v kurzu?
Současná newyorská vlna. Tedy jazz, do kterého se vkládá hodně elektroniky a neobvyklých zvuků. Ten akustický jazz je nyní trochu v pozadí.
Takže musíte pečlivě sledovat trendy, je to tak? Už z komerčního hlediska…
Samozřejmě, vždyť se tím živíme. I když jazzová muzika ve smyslu komerčním je blbost. Ale při maximálním úsilí se uživíme. Lidi venku chtějí poslouchat nové věci, proto se tam jazz neustále vyvíjí, hledají se nové zvuky.
A cítíte, že vy, agenti, máte vliv na nové hudební trendy?
Ano. A z toho vyplývá také zodpovědnost. Totiž promotéři a organizátoři festivalů přihlížejí k našim doporučením a názorům spíše, než k tomu, co jim píší a nabízí samotní muzikanti.
Jaké jsou vaše přesvědčovací metody?
Matt v tom pracuje už deset let, zná spoustu lidí a má zkušenosti a přehled.
Takže všechno je v kontaktech…
Neřekla bych to tak. Ale spíše jde o to, že promotéři dostanou spoustu emailů, jsou jimi přímo zahlceni. Jenže my víme, koho oslovit, koho doporučit tam či onde, a neztrácíme tak čas kontaktováním všech. To je nejdůležitější. Správný výběr.
A co desky? Tam máte také slovo?
Ne. Vůbec ne. To je věcí samotných muzikantů.
Kolik máte jako agentura „koní“ ve své „stáji“?
Matt jich má sedm, přibere asi osmého, a já mám tři stálé – Dorůžku, Strobes a Marshalla. Přiberu ještě dva. Jinak samozřejmě spolupracujeme s celou řadou dalších umělců, ale třeba jen jednorázově.
Máte nyní někoho nového v hledáčku?
Ano. Teď bych se chtěla zaměřit na kapelu Ochepovsky. Kontaktovali nejdříve Matta a ten mi je předal, když jsou z Prahy. Byla jsem nedávno na jejich koncertě v Jazz Docku. Je to výborná muzika! Strašně moc mne to dostalo. Jsou to takoví „čeští Snarky Puppy“ a tahle muzika je mi moc blízká. (JazzPort brzy přinese recenzi zmíněného debutu této české jazzové naděje – pozn. J.H.)
Máte nějaký manažerský sen?
Toužím po tom, pracovat s newyorským pianistou Jasonem Lindnerem. Velký talent! Ale pokud bych měla zmínit ten největší sen, pak by to byl Brad Mehldau. To je můj nejoblíbenější pianista. S tím bych chtěla spolupracovat strašně moc!
Nechť se vám to jednou splní a děkuji za rozhovor.