Padesátá léta dvacátého století byla časem, kdy jazz vzkvétal a hudebníci bojovali za práva dostávat provize ze svých nahrávek u všech studií. Padesátá léta dvacátého století byla také momentem, kdy, snad poprvé v historii, si spolu zahráli američtí jazzoví hráči s evropským jazzovým hráčem, a dokonce spolu složili i skladbu, která se stala součástí Amerického jazzového repertoáru. I když ne všichni tíhnou k jazzu ve dvacátém století, jeho historie nám umožnila poslouchat jazz, kterým se zabýváme dnes, a proto bychom se rádi ohlédli na toto první setkání Evropy a Ameriky na jazzové scéně. Aneb, seznamte se s Dukem Ellingtonem, jeho orchestrem, a evropským kytaristou Djangem Reinhardtem.
Duke Ellington, celým jménem Edward Kennedy „Duke“ Ellington narozen 29 dubna 1899 v hlavním městě Spojených Států, Washingtonu, se proslavil jako jeden z nejlepších jazzových muzikantů v historii. On osobně ale nikdy sám sebe za jazzového zpěváka nepovažoval, raději o sobě a o svém orchestru mluvil jako o „beyond cathegory“ (česky „mimo kategorii“) prostě jako o součásti americké hudby. V roce 1923 Duke Ellington sestavil svůj první jazzový orchestr a stal se tak jeho vedoucím až do konce svého života 24. května 1974. Jazzové orchestry byly známé především mezi 10. a 40. lety 20. století. Jazzové orchestry, neboli big bandy, jak se jim často přezdívalo, měli čtyři hlavní sekce: trumpety, trombony, saxofony, a rytmickou sekci, kde se většinou nacházely hudební nástroje jako piano, basa, a bicí. V sekci trumpet se většinou používalo 3 až 5 trumpet, ale Duke Ellington byl výjimkou, protože jich používal šest. Za svůj život napsal více než tisíc písní a mnoho z jeho skladeb se stalo základem pro novodobý jazz. V roce 1956 se Ellington a jeho orchestr tak proslavili, že byli pozváni na světové turné a koncertovali všude, kde si jen dokážete představit. Po jeho smrti, přesněji řečeno v roce 1999, byla Duku Ellingtonovi udělena Pulitzerova cena v kategorii Zvláštní ocenění.
Jean „Django“ Reinhardt se od Ellingtona, se kterým vystoupil v městech po celé Americe, nemohl lišit více. Zatímco Ellington žil v zemi s historií jazzu, Reinhardt byl prvním evropským hudebníkem, který hrál jazz. Nejenom to, oproti klasickým představám o jazzu byla Reinhardtovým hlavním nástrojem kytara, která se pro něj stala i hlavním nástrojem v jazzu, kde byla často doprovázena pianem. Aby to nestačilo, Reinhardt je také známý tím, že jako mladý ztratil cit ve dvou prstech na levé ruce. Musel tak vyvinou svou vlastní techniku, která se stala známou jako hot jazz a zapsala se do historie jako jazz manouche. Díky jeho lásce ke kytaře se tento nástroj stal součástí jazzu jako více než jen doprovodný instrument. V roce 1934 vytvořil Reinhardt kvartet v Paříži, čímž se ještě více proslavil. Bohužel, zemřel v pouhých 43 letech poté, co podlehl mrtvici.
Ještě před svou smrtí však Reinhardt navštívil Ameriku a zahrál si s Dukem Ellingtonem a jeho orchestrem. Jak jsme již zmínili, bylo to jedno z prvních setkání evropských a amerických jazzových umělců. V říjnu roku 1946 tedy Reinhardt vstoupil na americkou půdu. Snad nejznámější jsou dva koncerty v New Yorku, 23. a 24. listopadu. První koncert šel jako po másle, ale na druhém se Reinhardt skoro neobjevil a přišel až v 11 v noci. I přesto byl jeho úspěch ohromující.
Duke Ellington, jeho orchestr a Django Reinhardt cestovali po celé Americe a z jejich cest existuje spousta zajímavých příběhů. Muzikanti se totiž vzájemně nesblížili jenom na scéně, ale i po večerech, kdy se bavili různými hrami. povětšinou s žolíkovými kartami, které do USA přišly, stejně jako Django, z Francie. Kromě pokeru se velké oblibě těšil blackjack, hra, jejíž historie je bohatší, než možná tušíte. Reinhardt také často vyprávěl jednu historku z cestování vlakem, kdy zjistil, že všichni hráči orchestru, dokonce i Duke Ellington, nosí stejné květinové spodní prádlo. Ačkoliv tím naoko opovrhoval, ve Francii si pak sehnal svůj vlastní pár, i když pod jménem svého francouzského kamaráda.
Nejlepší souhru těchto dvou jazzových velikánů zažil Boston. Jeden z bubeníků Duka Ellingtona o tom vyprávěl historikovi:
„[Reinhardt] byl něco jiného, člověče. Django Reinhardt – jo … Říkám vám, člověče, že by ten kocour mohl vzít kytaru a zahrát cokoliv. Nikdo nehrál jako on … Byl jsem na koncertě, myslím, že to bylo v Bostonu. Takže jsme měli asi jednu hodinu před koncertem – vždycky jsme se dostali na místo asi hodinu předem, aby byla skupina uvolněná. Takže já a on jsme seděli v zákulisí, a on hrál jednu z věcí, které hrával s Hot Five, rychlá věc, víš. Takže jsem měl nějaké štětce [paličky na bicí] a noviny. Takže jen já a on hrál. Řekl: „To se mi líbí.“ Duke přišel a taky řekl: „To se mi líbí.“ Takže jen tak najednou jsme složili skladbu. Já a on a Duke hrál na klavír basy“. Tato skladba se časem stala součástí repertoáru Duka Elligtona a jeho orchestru.
Ačkoliv na tyto koncerty měli Ellington a Reinhardt jiné názory – Duke je pokládal za úspěch, zatímco Reinhardt za propadák – stal se tento moment, podzim roku 1946, součástí historie jazzu a začátkem spolupráce mezi evropskou a americkou jazzovou scénou.