Lukáš Veselý

Jazz Goes To Town třetí den a s živočišností

Jan Hocek 15.10.2017

Ve čtvrtek 12.října se ve velkém sále Bio Central, dalším z míst v Hradci Králové, kam vešel jazz, děly věci nevídané. Ale popořádku…

V café&music baru Náplavka se jazzuchtivému publiku v neformální části festivalu představila nadějná tuzemská mladá formace PORTRAITS IN JAZZ. Jde o kvinteto složené ze studentů hudebních akademií v Ostravě, Brně, Praze, Katovicích a Krakově, působící jinak ve skupinách jako Jan Kavka Trio, The JazzCake, Adonai apod. V tomto projektu představili především tvorbu legendárního pianisty Billa Evanse, ale i dalších slavných jazzových tvůrců. Kapela hraje ve složení: Ivo Morys (piano), Jan Lacina (kytara), Vojtěch Drnek (akordeon), Marek Dufek (kontrabas) a Jan Andrýsek (bicí).

Hlavní festivalový večer v Biu Central zahájilo maďarské kvarteto KNUTDUT MEN saxofonisty Bély Ágostona, který v Hradci Králové koncertoval již v roce 2015, a to se svým Oktettem. Současný projekt, zdokumentovaný na znamenitém loňském albu „Dunno“, mísí jedinečným způsobem evropský jazz, v jejich případě výrazně ovlivněný maďarským folklórem, s postbebopem (potažmo hardbopem), free-jazzem a africkou hudbou. Česká premiéra Knutdut Men zde na Jazz Goes To Town nezklamala, byť se jedná o nejtradičnější podobu tvorby lídra Ágostona. Ten vedle tenorsaxofonu zahrál několikrát i na unikátní formu tradičního maďarského dřevěného dechového nástroje tárogató – tzv. slide, tj. se šoupátkem (v tomto případě se strunami, po kterých hráč přejíždí nahoru dolů prsty). Doplňuje ho výtečným způsobem altsaxofonista Ákos Murányi a hutná rytmika ve složení Csaba Pengö (kontrabas) a Péter Hárságyi (bicí). Po rozvolněném začátku to čtveřice z Maďarska rozbalila naplno. Tenorsax byl většinou více melodičtější, lyričtější, folklórnější, zatímco altka frázovala svižněji, divočeji, a to od be-bopových frází až po free-jazzové erupce. Ale vždy to zapadalo do soundu, jenž oproti nahrávce postrádal sice výraznější africké konotace, ale o to více využíval vlastní lidové hudby s občasnými výlety k Bartókovi, což mně osobně sedělo náramně. Saxofonové souzvuky i dialogy s kontrapunktickým vedením obou hlasů bylo radost poslouchat; rytmika místy evokovala nadupanost americké úderky Sex Mob. Samozřejmě zazněly majstrštyky z alba, včetně emotivního „The Depth Of the Soul“, roztančeného „Tanga“ či „Dogmatics“ s drtivou silou těch nejlepších kusů od Ornetta Colemana. Tento koncertní set už část publika v sedadlech rozpohyboval, včetně mě, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká po přestávce…

Pestroárodnostní kvarteto s vtipným názvem KUHN FU předcházela pověst kapely na pomezí jazzové a rockové avantgardy s přesahy do ethno-jazzové fúze s prvky blues, psychedelie i free-jazzu. A všechno to pulsuje hutnými groovy, dynamickými i výrazovými proměnami, ostrými zlomy či doslova průlomy, a erupcemi do tváří posluchačů metaných silných melodií, to vše spojené do jednoho strhujícího hudebního proudu neutuchající energií, hráčským nasazením a dechberoucí souhrou všech čtyř aktérů. A nejenže to byla pravda pravdoucí, ale Kuhn Fu nás smetlo z povrchu přízemského hudbou, jež nakonec roztančila posluchače, a mnohým z nás nechala dokonce zapomenout na konvence. Německý kytarista Christian Kuhn, izraelský basklarinetista Ziv Taubenfeld, turecký kontrabasista Esat Ekincioglu a srbský bubeník Lav Kovac prokládali svá pódiová hráčská běsnění panáky whisky, což jim evidentně dodávalo křídla. Kytarista sóloval minimálně, zato jeho zahušťovací přísady byly chvílemi až hardcoreově jedovaté, takže rytmika byla opravdu až neskutečně výživná a vpravdě tažná. Ovšem i kontrabasista (ten s použitím elektroniky) či bubeník dokázali vystřihnout parádní sólo! Ovšem kdo sázel jeden sólový chorus za druhým, a ještě stačil posilovat rytmický proud, byl basklarinetista. Pokud někdo tvrdí (jakože byli tací), že tohle není jazz, pak nemá pravdu. Ano, je to již mimo jakoukoli tradici, ale v současném jazzu již přece nejde jen o americkou tradici – jazz je sycen z tolika různých zdrojů, že i z kabaretního kupletu či dojčlanďáckého šramlu lze udělat jazzovou kompozici. A jakou! A třeba i s přispěním metalových postupů či punkových riffů… Ovšem Kuhn Fu dokázali zahrát i bluesově, i když to přetavili k obrazu svému; vždyť oni nechtějí být druhými (dejme tomu) Canned Heat! A proč taky?

Závěr třetího festivalového dne byl pak ve znamení psychedelického tance nejen na pódiu, ale i v hledišti. Na pódiu se objevila i nahota. Někteří se zbavili zábran a bavili se jako dávní pohané ve zběsilém rytmu Kuhn Fu…

(autor fotoreportu: Lukáš Veselý)

Reportáže k Jazz Goes To Town 2017