Absolutně svobodná science f(r)iction pardubického tria Frisk

Absolutně svobodná science f(r)iction pardubického tria Frisk

zvuk
100
obal
100
hudba
100
100

Již několikrát jsem zde psal o free improv úderce FRISK z východních Čech. Tato trojčlenná pardubická odpověď na Naked City Johna Zorna vydala na sklonku srpna digitální album pod vtipným názvem „Science Friction“. Stalo se tak díky zvukovému mistru Federselovi (B4, Gurun Gurun) a v koprodukci pražských microlabelů Stoned To Death a Meteorismo. Debut tria Frisk vyšel též v limitované kazetové edici, a to v počtu pouhých 70 kusů MC…

Až drtivě nadupaná nahrávka obsahuje šest delších kompozic, v nichž Zdeněk Závodný (tenorsax, barytonsax, hlas), František Vaclavík (el.kytara) a Vít Hoigr (bicí) zkoumají hraniční možnosti svých nástrojů a pouštějí se do dobrodružných výletů do končin neidiomatické improvizace a navýsost svobodného, nijak neomezovaného free-jazzového jazyka. Navzdory všem těmto neomezením a aleatorice neztrácejí jejich skladby hlavu ani patu a jejich vpravdě surreálná stavba se nerozsype. A to považuji za pozoruhodný jev, jenž toto amatérské trio z Pardubic staví v kontextu žánru na evropskou úroveň!

Absolutně svobodná science f(r)iction pardubického tria Frisk

Absolutně svobodná science f(r)iction pardubického tria FriskVšechny skladby mají matematické tituly, jež staví rovnice na hlavu. Stejně jako hudba, která je naplňuje. Úvodní skladba „Ten is one“ začíná poklidně, sax skoro prozpěvuje, i když poněkud nervózně, s jemným rytmickým předivem za zády; poté to začne špinit elektronika, rytmické vrypy tok zvrásňují, vše umocňuje (chtělo by se říci umořuje) eruptivní kytara a posléze saxofonový uragán. Celé trio to nakonec vygraduje až do jiné dimenze. Následující „Six is two“ je vystavěna jinak – trio v ní pracuje s rozvolněnou melodií, s proměnlivým strukturováním i dynamikou, tenorsax nepotřebuje být brutální, aby byl free. Neobyčejně melodické je pak jeho antré v Three plus four is three“; postupně ale nasazení a expresivita tria narůstá, kytara zní až rozpitvaně a v každém (ne)tónu nápaditě, sax se vydá do stratosféry, bicí prorůstají okem hurikánu. „Nine is four“ již sytí dravý barytonsax, rozběsněný proměnlivým frázováním; okolo něj to bouří, drásá, klokotá, rozpouští, a přesto drží svůj útvar hezky pohromadě (citace z Kainarovy básně „Sochy“, jež mne maně napadla). Ve „One is five“ má navrch dech, brblání, prorůstání, tučnění, aby nakonec došlo k výbuchu free-jazzové supernovy, běsnění ve výšinách i nízko při zemi. Album vrcholí (a to v pravém slova smyslu) devítiminutovým zvukovým vesmírem „Five is six“; tady získá významné místo lidský hlas (Závodný), běsnící skrze sax až k hrůznosti. Běhal mi mráz po těle. Děsem i vzrušením. Pod náporem emocí vyvřelých z vnitřností, masa, nervů a srdce pozoruhodných muzikantů…