Lisabon jako multikukturní město představuje také pověstný hudební kotel, v němž se vaří lecjaké dobroty i z těch nejexotičtějších ingrediencí. Fajnšmekr by měl zbystřit nad sextetem GUME. Sice název znamená v portugalštině okraj, a oni jsou nyní ještě na okraji širšího zájmu, ale debutové album „Pedra Papel“ (vydané vlastním nákladem) naznačuje jejich interpretační i autorské kvality. Ale hlavně: vrací moderní jazz zpět do Afriky, přičemž výrazné groovy jsou syceny též hip-hopem či jamajským reggae a dubem. A ruku v ruce s inspirací v tvorbě Prime Time Ornetta Colemana, Lintona Kwesi Johnsona, Last Poets a Big Youth spojují již tak rebelantský jazz s myšlenkově vyostřenou poezií, deklamovanou či rapovanou, občas zvokalizovanou…
Kamenný papír popsali tito výteční mladí instrumentalisté: Yaw Tembe (trubka, rap), Pedro Monteiro (kontrabas), André David (el.kytara), Tiago Fernandes (altsax), David Menezes (perkuse) a Sebastião Bergmann (bicí). Ve dvou skladbách hostuje slam-básnířka a zpěvačka Raquel Lima. První album Gume obsahuje 9 výhradně autorských skladeb, jež tvoří sevřený a vzrušující svět nové vlny revolucionářského jazzu. A to se vší tou mladistvou upřímností a idealismem, kterého je tolik potřeba, aby se alespoň trochu otupily hrany dnešního světa. A ten začal být opět tím báječným místem k narození…
Všechny skladby jsou postaveny na hustém rytmickém předivu, který ale dokáže být i hip-hopově úderný či rozlámán hutnými groovy, a na řízných sazbách dechů, leckdy až bigbandové síly. Frázování je navíc proměnlivé, umocněné bohatstvím kytarových riffů a častým zabarvením až kamsi k psychedelii. V sólech ožívají hard-bopoví věrozvěstové i pozdní free-jazzoví klasici, kytarista nabírá plnými hrstmi i z pramene funku a jazz-rockové fúze.
Album otevírá titulní kompozice, osvěžená rapem v portugalštině (Tembe). Nese mnohé z výše uvedených rysů hudby Gume. Následující „Paradigma“, opět zčásti rapovaná, stojí na hip-hopových základech, z nichž se ovšem vyřinou výtečná sóla gradující altky a zašpiněné kytary. Skladba „Doppelganger“ jako správný Dvojník staví na kontrastu cool-jazzové melodičnosti dechů, včetně lahodného saxofonového sóla, a polyrytmického podloží, jež ve druhé části zhutní, aby mohla nastoupit k dravému chorusu trubka. První vrchol přichází s trackem č.4 – „Súcubu“ je ženský démon, který se živí mužskou sexuální energií (vstupuje mužům do snů); šťavnaté hard-bopové, bezmála bigbandové sazby, výbušná elektrifikovaná trubka v dechberoucím sóle, deklamace charismatické básnířky Limy, posléze zdvojený ženský vokál, perkusivní propletence náhle ústící v hip-hopový rytmus a saxofonové sólo. To vše posluchač může vychutnávat znovu a znovu, aniž by se přejedl. V následující hardbopovce „Falso Progresso“ se ozve mužský rap i uvolněný zpěv, což ještě více projev zlidšťuje. A pak další perla! „Balada Montanha“ je z rodu afro-jazzu a´la Mulatu Astatke, který v sobě snoubí výrazné frázování a spirituální lyrismus. Vynikajícím partem tu exceluje hostující Lima, jejíž recitativ v portugalštině i angličtině se místy vzklene ke zpěvu. A přichází další perla – dominantně etnická „Ñongo“, cele samozřejmě postavená na domorodých bubnech z Afriky a Brazílie. Úžasnou kompozicí je také „Sílex“ (t.j.Pazourek) s elektronickým antré a poté razantními sazbami unisono, z nichž střídavě vybuchují v krátkém sledu sóla saxu a trubky; ve druhé části pak dochází ke zvolnění s kytarovým chorusem a a nakonec k bouřlivé bubenické tečce. Závěrečný track „Kebab Palace“ je pak opravdovým finále desky! Sound, evokující ten nejlepší etiopský jazz, korunují sóla řízné jazz-rockové kytary, vznětlivé altky a vzkypělých perkusí…
Náramný debut! Posuďte sami: