Britský label Leo Records vydal nedávno první album pozoruhodnému švýcarskému duu INTERZONES pod lakonickým názvem „Volume I.“ Zároveň tak ale naznačuje, že budou následovat další, a to je pro novou tvář experimentálního jazzu nadějné. Ona to vlastně není zcela nová tvář; tvoří ji dvojice Franciska a Christoph Baumannovi, kteří patří k předním postavám evropského free-jazzu, elektroakustické hudby a volné improvizace alespoň dvě desetiletí…
O pianistovi a skladateli Christophu Baumannovi jsme již na JazzPortu několikrát psali, včetně rozsáhlého portrétu. Na novince často využívá preparovaného klavírního zvuku, který se v procesu neidiomatické improvizace neobyčejně dobrodružně pojí právě s vokálem Francisky Baumann. Ta zhusta zapojuje senzorickou, živou elektroniku, která reaguje na její artikulaci, gesta a veškeré pohyby těla, čímž rozšiřuje možnosti experimentování s hlasem. Jejích výrazově nekonečných schopností využili i takoví velikání progresivní hudby, jako Fred Frith, Barre Phillips, George Lewis, Pierre Favre či Matthias Ziegler. Ale teprve Christoph jí umožnil bezbřehé, rovnocenné umělecké vyjádření. Společně se 
dopracovali k velkolepým zvukovým scenériím s překvapivě lahodnými písňovými sekvencemi i hrubými, až brutálními erupcemi, v nichž významně posouvají hranice rozšířené tonality a jazzových či jinak improvizačních technik. Procestovali spolu celou Evropu a často zavítají do Jižní Afriky. To není náhoda. Žije zde hudebník a skladatel Pierre-Henri Wicomb, působící předtím ve Švýcarsku a Rakousku, s nímž umělecky spolupracují. Jeho dvě kompozice jsou dokonce základem alba tria Potage Du Jour „Go South“ z roku 2014 (recenze zde) a na debutu dua InterZones taktéž nechybí; najdete zde šestiminutový elektroakustický nářez „Piece No.3“.
Více než čtyřiapadesátiminutovou stopáž alba tvoří desítka skladeb, kromě již zmíněné „Piece No.3“ a pak ještě „Do We Have A Situation?“ autorských. Posledně jmenovaná je rozverně odlehčenou parafrází swingového standardu „My One And Only Love“ (proslaveného Frankem Sinatrou v roce 1952). Není v tom znevážení, neúcta; působí spíše nostalgicky, jako něco ztraceného v potopě dnešní doby…
Již úvodní „Puls 105“ je plné všech možných i nemožných výrazových extempore, ať už preparace klavíru, hororových skřeků, elektroakustických eskapád, ale i záblesků jazzové melodie. Jde o vypjatý střet barevných impresí a eruptivní exprese. V této navýsost dobrodružné poloze si dvojice doslova libuje, vyžívá se v ní až s nelíčenou rozkoší, a pokaždé, a to je nejobdivuhodnější, dokáže najít nové výrazivo. V „Daily Entropy“ je to hádka, která nakonec skončí smířením, „Fixed After Your Hand And Purpose“ je sledem pěti volných improvizací, které střídají bouřlivost a radost s lyrikou a smutkem. „Elektrofunkel“ z mystické nálady a vzrušení dospěje ke špinavým, zdrsněným emocím, elektronicky zvrásněným, „Operatic Line“ klade vedle sebe a posléze přes sebe noisové hrůzy, hororové piano a lahodné, téměř romantické souzvuky. Oba umělci také dokáží vytvořit jedinečnou náladu, již prohlubují a ozvláštňují, aniž by ji rozbíjeli; v „Coming Into Things“ pracují se šamanským mysticismem až k jeho acidové, zdrsněné podobě, ve „Fast And The Fury“ si vystačí s akustickou gradací klavírních běhů a scatu, které vyjadřují narůstající zuřivost. Navýsost vydařené album uzavírá jasná inspirace v soudobé vážné hudbě – „Part I. (Messiaen Mode 3)“.
Nezbývá, než se těšit na „Volume II.“!
