Švédský kontrabasista LARS DANIELSSON vydal nedávno na svém domovském labelu Act Music další album, tentokrát již třetí pokračování autorského projektu „Liberetto“. Zatímco na předchozím účinkoval jako pianista ještě Tigran (Hamasyan), na novince „Liberetto III.“ už hraje neméně výtečný francouzský pianista (původem z Martinique) Grégory Privat. V Danielssonově kvaretu zůstali nadále kytarista John Parricelli a bubeník i perkusista Magnus Oström, taktéž hudebníci par excellence. Autorem všech dvanácti skladeb je Danielsson, jenž kromě kontrabasu ovládá ještě violoncello, ve dvou skladbách je aktérem klavírního antré a též vezme do ruky guembri, strunný nástroj ze Subsaharské Afriky. K natáčení alba pozval pět nepřeslechnutelných hostů. Poměrně velký prostor dostali trumpetista Arve Henriksen a göteborgský symfonik Björn Bohlin (anglický roh, hoboj), objeví se jordánsko-francouzský hráč na oud Hussam Aliwat, kytarista Dominic Miller a trumpetista Mathias Eick…
Hudba se má dotýkat emocí, tvrdí Danielsson. Jenže, ať nové CD poslouchám v jakémkoli rozpoložení, působí na mne příliš dokonale, až moc vytříbeně, místy až s běloskvoucí čistotou, což na emocionalitě rozhodně nepřidá. A je to škoda. Dramaturgie alba – tedy jak já ho chápu – skýtala širší škálu výrazové pestrosti. Samozřejmě, jeho gró představuje hluboký duchovní ponor. Naprosto jasně to vyjadřují hned dvě úvodní skladby, jež se vztahují k evropské, tedy křesťanské tradici – „Preludium“ a „Agnus Dei“. Obě jsou vystavěny z lahodného i hutného monofonického souzvuku, z něhož se posléze vzedmou sóla; v prvním případě je to hoboj, v tom druhém trubka. V podobném duchu zní též šestý track, kompozice „Orationi“, ve které se blýskne Henriksen i jako vokalista. Danielsson také připomene evropskou hudební tradici jako takovou. V „Sonata In Spain“ jsou sice přítomny flamencové názvuky, ale š´távu této skladbě dodávají až sólové chorusy pianisty a bubeníka. Vůně staré Itálie zavane z „Da Salo“, kde se ze zpěvné kantilény, umocněné zvukem anglického rohu, vyloupnou sóla Privata a Danielssona. Závěrečná skladba „Berchidda“ je melancholická balada, zavánějící Středozemím; však jde o Sardinii. Jenže je to všechno až příliš lyrické, uhlazené a předvídatelné, a to i ve vypjatějších (dá-li se takový přívlastek vůbec použít) pasážích. Ona je pohoda a pohoda; tahle je prostě bez živějších emocí. Příkladem budiž „Mr.Miller“, což je vlastně severská pocta hostujícímu kytaristovi Millerovi (od Stinga), jež na mne ale působí příliš studeně, a to i navzdory jinak precizním sólovým partům Danielssona a Eicka. A hned následující „Affrettando“, byť se sóly akustické kytary, kontrabasu a piana, to je příklad nijak nevzrušené a nerušené, stoprocentně dokonalé pohodičky; nemohu si pomoci, ale v jazzu, byť sebevíce komornějším, já osobně hledám něco jiného. Ovšem pro ty posluchače, kteří mají rádi smooth-jazz, tahle deska bude naopak zjevením…
Zvláště, když na ně čeká čtveřice skladeb, jež reflektují neklidná místa na evropském kontinentě. Tam můžeme zařadit i Turecko. Kompozice „Taksim By Night“, vztahující se ke známému istanbulskému náměstí, je pochopitelně ochucena silnou arabskou příchutí, umocněnou zvukem loutny oud. Leckterý posluchač u nás by to nyní akceptoval s obtížemi. Stejně tak „Gimbri Heart“, která je inspirována hudbou Subsaharské Afriky; pokud se ale posluchač odpoutá od vlastních předsudků a pronikne hlouběji, vychutná si excelentní, bohatě perkusivní zvuk, a sóla trubky a el.kytary. „Dawn Dreamer“ je typem balady, která je na albu zcela výjimečná! Ona se z čistoskvoucí lyriky doslova prodere k vzedmuté emoční vlně díky sólu bicích a erupci el.kytary, jež ostatně zneklidňuje hudební tok téměř od začátku. A konečně jsme u skladby „Lviv“, svižnějšího, chytlavého portrétu ukrajinského Lvova. Ostatně Danielsson se nikdy netajil se sympatiemi k těžce zkoušené postsovětské zemi…
Kdyby bylo takhle živé celé album, byla by to skutečně jazzová bomba!
