Již podeváté zněl 5.srpna na břehu Labe v Hradci Králové jazz. NÁBŘEŽÍ JAZZMANŮ tentokrát ctilo „pouze“ jeden břeh, ale zato ten stinný, přívětivější – k tradičnímu parku s dětskou železnicí přibyl místo Muzea prostor před restaurací a klubem Náplavka, jenž byl hned vedle. (Atmosféru vystihují snímky Tomáše Beňa úplně dole.)
Big Band hraběte Šporka, sestavený z žáků jaroměřské ZUŠ, se (jak už mívá ve zvyku) blýskl šťavnatým provedením profesionálních velkoorchestrálních aranží, kterými pedagog a dirigent Martin Brunner činí z tohoto mládežnického tělesa obdivuhodný bigband. Vedle osvědčených kousků od Milana Svobody („Opičí sněm“, „Shledání“ apod.) a Pavla Pivarči, jež Brunner má doslova v krvi mnohaletým působením v Pražském Big Bandu a Kontrabandu, si dovolili rozlousknout vskutku tvrdý interpretační oříšek: strhující „Indian Lady“ Dona Ellise! Bigband šlapal nadoraz, frázoval jako o život, sazby ostré jako žiletka. Během jejich hodinového setu se blýskli také někteří sólisté v hutných chórusech, především pak Milan Petira (alt, tenorsax), Petr Slezák (trombón) a tenorsaxofonista Denis Horký, jenž vystřihl sóla okořeněná dokonce free-jazzovou divokostí…
Královéhradecký 2+1 Jam Band prokázal, že od doby, kdy fungoval spíše jako volně jamující soubor, dorostl v kompaktní trio, jež hraje prokomponovanější jazz-rockovou fúzi, inklinující místy k rockové progresivitě King Crimson či nabluesovělým riffům Jimiho Hendrixe. Všichni tři aktéři vyzráli ve tvůrčí typy instrumentalistů, kongeniálně sehraných, leckdy až intuitivně. Ovšem sóla zůstávají nadále tím nejcennějším atributem tria. Jiří Vyšohlíd Jr. si nedávno sestavil dokonce šestistrunnou baskytaru. Jeho hra již není sice tolik ekvilibristicky efektní, zato ale ústrojnější a v podstatě tvořivější. Kytarista Albert Baxa je rozkročen doširoka mezi Jimim Hendrixem, Robertem Frippem a Ozem Noyem, jeho hra je pestrá, barevně, výrazově i dynamicky odstíněná. Bubeník Tadeáš Macl, hlásící se k umu Davea Weckla, svému vzoru rozhodně ostudu nedělá. A prokázal také pohotovost, když se vzepjal k delšímu explozivnímu sólu, zatímco baskytarista musel vyměnit prasklou strunu. Trio přehrálo prakticky repertoár, který obsahuje čerstvě natočené debutové album; to by mělo vyjít někdy na podzim. Je vskutku na co se těšit!
Pětičlenná táborská formace Tarapaca Jazz (chyběl šestý člen, kytarista) zahrála na labském nábřeží především acid-jazz a soul-jazz, leckdy s popovější či r´n´b příchutí (zvláště v česky zpívaných písních, jako např.“Záletník“, „Toužím, čekám“). Tón udával hráč na klávesové nástroje, skladatel a kapelník Jaroslav Bárta, avšak nejjazzověji působil saxofonista (tenor, sopránka) David Chabr. Zpěvačka Petra Bártová (dříve Kratochvílová), kapelníkova žena, má dvě polohy; nesedí mi její popově laděný zpěv, naštěstí se blýskla i v jazzovější poloze, včetně scatu, či barevným vokalizováním. Za nejzdařilejší z vystoupení Tarapaca Jazz ale považuji ethno-jazzový příspěvek „Ganesha“, především pak díky vokálnímu antré bubeníka Tomáše Hájka a sopránce, evokující Jana Garbarka…
Z avizované formace Dura & Blues Club dorazil sice jen zpěvák a kytarista Jura „Dura“ Turtev, zato však s legendárním basákem Fedorem Frešem. Jejich vystoupení trvalo bezmála půldruhé hodiny a myslím, že jsem nebyl sám, kdo si přál, aby nikdy neskončilo. Tak uvolněnou atmosféru, pohodu, radost z muziky a zároveň ponor do bluesové řeky všech barev, nejen modré, jsem dlouho neslyšel. Repertoár zahrnoval samozřejmě bluesové standardy zpívané v angličtině, ale nechyběly ani autorské písně se slovenskými texty. Takže zazněla třeba skvostná dvanáctka „Cross Road Blues“ Roberta Johnsona, v níž se zaskvěl sólovým partem nejen Frešo, ale především Dura svým sugestivním polorecitativem a alikvótním zpěvem! Když se náhle ozvala slovenská lidovka o koních, bylo to stále blues. Stejně tak Durova píseň „Krásny pocit“ s textem šamorínské básnířky Judity Kaššovicové…
Královéhradecké Nábřeží jazzmanů uzavřel jazz-funkový a jazz-rockový kvintet Lucky Joke z Litomyšle. Páteří jejich setu bylo samozřejmě loňské album „Living Proof“. Saxofonista a flétnista Jan Kasal je výtečným frontmanem, ovšem stejně tak se prosazuje kytarista Jakub Dryml, který posiluje kytarový zvuk (druhým kytaristou je Lukáš „Lucky“ Petráň). Kapela hraje převážně vlastní skladby a činí tak s obrovským nasazením. Leckdy působí živelně, skoro neřízeně, ale jde o záměr – jak sami aktéři proklamují, jde jim v prvé řadě „o hudební zážitek posluchačů – snaží se je pobavit, roztancovat, zavést a strhnout do světa své svérázné, živelné hudby…“.
Ostatně to platilo pro všechny protagonisty jazzového půldne na břehu Labe. (Viz. fotoreport Magdalény Fedorkové.)
A dík patří samozřejmě tomu, kdo tenhle hudební svátek již devátým rokem vydupává ze země – panu Karlu Syrůčkovi!
