Na slovenském labelu Hevhetia vyšel debutový počin tria AMBER HAZE. Jde o projekt italské jazzové zpěvačky, skladatelky a elektronické improvizátorky Francescy Palamidessi, která se spojila s belgickým duem Schntzl, jež tvoří Hendrik Lasure (piano, elektronika) a Casper Van De Velde (bicí). Tvůrci charakterizují album „Amber Haze“ jako koláž akustických a elektronických zvuků, přičemž skladby jsou z velké části tvořeny či dotvářeny volnou improvizací. Tedy experimentální směs elektroniky, písničkářství a progresivního jazzu. Bohužel tato fúze zůstala někde na půli cesty. Nahrávka zní příliš nesourodě, tudíž nepřesvědčivě…
Francesca Palamidessi, rodačka z Říma, studovala hudbu a jazzový zpěv nejen v Itálii, ale také na Lemmeninstituut Leuven v Belgii. Cestu ke kariéře a k debutovému albu jí otevřelo vítězství v mezinárodní soutěži pro jazzové vokalistky Voicingers v polském Źory v roce 2015. Oním debutem bylo album zpívaných coververzí skladeb Charlese Minguse „In Other Words I Am Three“, na kterém účinkuje také pianista Hendrik Lasure, polovina Schntzl. Ti natočili vloni kritikou ceněné eponymní album a poté kývli na Palamidessin projekt. Jejich společný tvůrčí počin pod hlavičkou Amber Haze sliboval mnohé, jenže mne osobně zklamal…
To album není omyl, naopak, úmysl byl nade vše nadějeplný; jeho největší slabinou je ale nedotaženost. Nabízené možnosti takové fúze zůstaly nevyužity. Přitom šest skladeb (ze třinácti) naznačuje, že trojice protagonistů má opravdu na víc, než co vyprodukovala. V „Raw“ zazní v úvodu recitace, poté nastoupí piano a ambientně zmnožený vokál. Souzní to působivě. Skladba se proměňuje ruku v ruce s pestrostí vokálních vrstev. „A Change“ má podobnou stavbu, ale je zde navíc užita více elektronika a také houstnutí zprvu rozvolněného toku. V závěru zpěvačka dokonce scatuje, byť nikoli rytmizovaně, ale spíše náladotvorně. Zvuk elektrického piana sytí sedmiminutovou kompozici „Pale Days“; střídá se tu lyrika a něha s vypjatostí a naléhavostí, jenže zpěvaččin projev je až příliš plochý, nevýrazný. Škoda. Krátká „Satin Will“ skrývá v podstatě renesanční melodii, zpěv za doprovodu piana je křehký; tady to má náladu a působí to jako milé osvěžení. Poslední dva tracky zdobí pak album konečně doopravdy! Více než devítiminutová kompozice „No Time“ je sycena zprvu el.pianem a ambientní elektronikou, poté nastoupí jímavý lyrismus piana a zpěvu; v půli dojde k elektronickému zabarvení, rytmické naléhavosti a postupné gradaci. „Outro“ se od počátečního ambientu, narušovanému pouze vpády bicích, dopracuje přes elektronické ruchy a barvy k houstnutí hudebního toku; tohle má šmrnc, výraz!
Tak příště, ano? Těšíme se…
