Vydavatelství Budapešťského hudebního centra BMC Records vydalo nedávno pozoruhodné debutové album vskutku hvězdného tria: MIKLÓS LUKÁCS, LARRY GRENADIER, ERIC HARLAND! Spojení maďarského cimbalisty s americkou rytmikou, k němuž došlo v loňském roce, se ukázalo být navýsost šťastné; titul „Cimbalom Unlimited“ jsem bez zaváhání zařadil mezi nejúchvatnější alba, která se mi letos dostala do ruky. A pochybuji, že ve svém ranku bude ještě do konce roku překonáno…
Miklós Lukács je virtuózní maďarský cimbalista, který se pohybuje nejen na poli jazzové a folklórní hudby, ale také je vyhledávaným interpretem soudobé vážné hudby (píše pro něj např. Péter Eötvös). Je autorem všech devíti skladeb CD. V roce 2013 byl vyzván ke spolupráci Charlesem Lloydem a při té příležitosti poznal své nynější spoluhráče. Larry Grenadier je dvorním kontrabasistou Brada Mehldaua, znám je také z tria The Fly či formací okolo Paula Motiana či Pata Methenyho. Bubeník Eric Harland kromě Charlese Lloyda hrál u bratrů Marsalisových, Esperanzy Spalding, Michaela Breckera, Waynea Shortera a dalších jazzových velikánů. Může existovat slibnější trio? A teď si představte, že vaše nejsmělejší hudební představy navíc tato trojice překoná!
Album „Cimbalom Unlimited“ představuje vskutku hvězdných 61 minut! Hned úvodní track „Balkan Winds“ vás prostě smete bez pardónu, rozpálí a vtáhne, takže si přejete, aby ta úchvatná jazzová jízda se vzkypělou balkánskou krví nikdy neskončila, a zároveň se těšíte na další kousek. Nepravidelné hard-bopové frázování, rytmické, výrazové a dynamické proměny, to vše se na užaslého posluchače valí; a když už dojde ke zvolnění, zahraje kontrabasista tak úžasné sólo (a to i smyčcem), že z toho dostanete horečku! Cimbalista svůj chorus začne v baladickém duchu a skončí bouří, takže trio pak pokračuje s rockovým tahem, korunovaným erupcí bicích.
A to ještě netušíte, že stejně silné zážitky skrývají též balady! V první z nich, „Lullaby for an Unborn Child“, překvapí cimbál hned v úvodu atonálním antré. Po dvou minutách se ozve nádherný lyrický riff a v duši posluchače se rozprostře nádherná balada, v níž se melancholie a smutek přelévají do emocionálního vzepětí. Cimbalista rozehraje svůj jímavý sólový part s nepopsatelnou jedinečností. Následující „Peacock Dance“ pro změnu sytí art-rockové postupy, včetně rozvolněné pasáže a houstnoucího lyrického toku; bubenické sólo v závěru je odlehčeně hravé. Další dvě skladby představují dvojí uchopení baladické formy. „Dawn Song“ připomíná tradiční jazzový standard, v němž cimbál evokuje piano, „Somewhere…“ pracuje více s napětím, je dramaticky stavěná, místy až s duchovním účinkem či naopak s vypjatými emocemi. Poté přichází počáteční be-bopová smršť „Act 3“, kdy máte pocit, že sólují jako o život všichni tři naráz; poté zklidnění, ale jde pouze o příslovečný klid před bouří. Další dvě skladby vás pak dostanou až na samý vrchol hudebního zážitku! „Aura“ nepostrrádá mysteriózní náladu, tvořenou skrze citlivé údery tympánových paliček a výrazný motiv, nesený střídavě kontrabasem a cimbálem; samozřejmě s rafinovaně vzrůstající intenzitou. „Sunrise In Chennai“ je osvěžujícím výletem do Indie (východ slunce ve velkoměstě Čennaí, dříve Mandrás); zprvu dronově rozechvělý, posléze ve znamení rágy, nakonec v podobě sice nadupaného, ale po všech stránkách mistrně prokomponovaného jazz-rocku okořeného dechberoucími sóly všech protagonistů.
Závěr alba je ve funerálním rytmu. Jímavá balada „R.I.EP. (In Memoriam Esterházy Péter)“, natočená živě v budapešťském Opus Jazz Clubu, je poctou známému postmodernímu maďarskému spisovateli, který v loňském roce zemřel… (Mimochodem obdivoval Bohumila Hrabala.)
