Jak už jistě víte, brněnská kapela KVĚTY vydala na značce Indies Scope nové album „Komik do půl osmé“. Je kolem ní dost halasu, neboť Květy zaznamenaly personální změnu; a vůbec se toho kolem frontmana Martina E.Kyšperského děje posledního půldruhého roku až až…
„Dostali jsme Anděla za poslední studiovku, hráli perfektně nakopnutý koncerty …, ale nestačilo to. Hrozně jsme toužili po nějakém pohybu. Tak jsme se rozloučili s houslistou a basákem, kteří s námi vystupovali spoustu let. Zůstali jsme s Alešem jen dva. Jemu se rozpadlo manželství, mně onemocněla holka. V té době už jsme připravovali nové album a ona nafotila fotky, které jsou v obalu desky, ale nemoc byla silnější a vydání tohoto alba už se nedožila. Takže jsme, dva osamělí a pěkně potlučení kámoši, řekli třetímu kámošovi, který s námi hostoval už od prvních nahrávek, že ho potřebujeme, protože jenom on to dokáže,“
svěřil se zpěvák a výhradní autor repertoáru. Onou Kyšperského holkou je (byla) Alena Černá, se kterou vydal společnou básnickou sbírku „Marťanské lodě“ a podílela se také na jeho loňském sólovém albu „Vlakem“. A Květy jsou tedy nyní trio; ke Kyšperskému a Aleši Pilgrovi (bicí, elektronika) přibyl experimentální instrumentalista Ondřej Kyas (klávesy, synt-bass, elektronika).
„Komik do půl osmé je městská deska,“ cituji ještě Kyšperského. „Uvnitř bookletu je mapa tramvají, autobusů a vlaků v centru Brna. Napadlo nás to, když jsme jeli jedním z nočních spojů. Tahle deska je o lidech, které jsme potkali. Je o tom, jak se cítíme my, teď když je nám 36. Jsou v tom všichni známí, holky, kavárny, zastávky, ulice, radosti, pláč, bolest a naděje. Zamilovali jsme se zase do hudby. Díky nové sestavě jsme se o ní začali znovu bavit. A ikdyž byl pro nás poslední rok a půl super-těžkej, zvládli jsme to. Všechno se to přetavilo do radosti a energie. Pořád to jsou Květy, už neskutečných sedmnáct let, ale s novýma barvama. Na cestě někam dál. Vlastně je to album o novém začátku. Jsme trio, alespoň nebudeme hrát kudrlinky a o to víc si mákneme. A pak už to byla jen jízda. Název vymyslel Ondra Kyas. Označuje stav, kdy máte na pódiu trému. Líbilo se nám, jak to zní. Komik do půl osmé musí bojovat sám se sebou, aby na pódium vylezl. Se svou blbostí, trapností, plachostí. My bojujeme totálně. O každej tón. A je to naše nejlepší doba.“
Nechal jsem Kyšperského takto dosyta hovořit proto, abych se pokusil v kontextu jeho vlastních slov vyjádřit moje rozpaky nad novinkou Květů. Ano, těch dvanáct nových písní bylo vydupáno z tavícího kotle brněnského centra, ale stejně tak by mohly vyrůst na pražské periférii. (To není nic proti Brnu!) Když si pouštím předešlé desky kapely, i tam jsem cítil radost z hudby a onu energii, bez níž ostatně žádná hudba nestojí ani za zlámanou grešli. Pak i banality znějí dobře. Ale pokud těch banalit (a to nejen textových, ale i hudebních) přibývá příliš, účinek sebevíc našlápnutých písní se značně oslabuje. A některé písně i znicotní. Nemohu si pomoci, ale to je příklad singlové písně „Byt“; i když kapela dokáže zhutnit zvuk, bigbít s elektronickými archaismy není originální. To se týká i pro mne nepochopitelného osmdesátkového soundu v případě songů „Holka“, „Vzhůru“ a „Socha“. Ano, bral bych to, pokud by to bylo součástí ironického pohledu na současnost, jistého nadhledu, ale to by nesměl být textový obsah tak vážný. A Kyšperský se rozhodně bere vážně…a to dokonce i v tak profláknutém „průvanu dní“.
Jistě, je těžké být originální, když v téhle muzice již bylo co do stylotvornosti řečeno pravděpodobně již vše. Jenže se zvýšeným podílem elektroniky mohly Květy namířit opravdu jinam. Pokoušejí se o to třeba ve „WNS“. Nabízí se to: název písně je zkratka, označující tzv. Syndrom bílého nosu, což je houbovité onemocnění, jež likviduje celé kolonie amerických netopýrů. Jenže elektronika tady zní přiliš synteticky, všedně, chtělo by se říci až sterilně; a navíc i smysl sdělení mi uniká… „Duchové, nechte mě spát/je to důležitý…“! A když už kapela použije onen vzrušující, rozrýpaný elektronický zvuk, jako je tomu ve slibně nazvané písni „Dům zrcadel scarabeus“, frontman zahltí posluchače romantizujícími slovy, jejichž opakováním chce docílit… a já vlastně nevím ani čeho. Romantické esence?!
Polovina desky ale přece jenom dokládá Kyšperského (jistě upřímně myšlená) slova. Už první dvě písně jsou vydařené natolik, že ve mně způsobily až příliš velkou naději, jejíž zmar jsem se právě pokusil zachytit. Úvodní „Kouzelník“ hudebně i textově vyjadřuje ono kouzlo všedního dne; práce s výrazem a dynamikou je tady vskutku mistrná! Následující „Odpočinout“ evokuje svým zvukem i stavbou nejlepší písně U2 a Kyšperského hlas je rezervoárem jiskřivé poetiky… „A smutek není/jako když do dveří postavíš skříň…“. Funguje to také v písni „Ptáček“ – tady mu to stýskání věřím beze zbytku, neboť i hudba svou lyrickou tvárností, citlivostí a barevností sdělení umocňuje… „to naříká město z těžkýho spaní.“ I „Datel“ má svou nezaměnitelnou tvář, plnou citového rozpoložení, jež se i mne bytostně týká; to vše ponořeno do nápaditého hudebního hávu… „Je léto horký/jako trápení…“. Za nejzdařilejší považuji song „Indián“ – rockový klenot, živoucí, naléhavý, existenciálně tíživý i vzletný, pln intenzivních emocí a dechberoucí gradace: „Kam by jsi chtěl jít, kam by jsi chtěl jít?/Ty číšníku, lovče velryb, ty sněhuláku v ohni/kam by jsi chtěl jít/ty jezdče na hřbetě hyeny, ty Jimmyho bedňáku?“
Album uzavírá „Komplikovaná růže“ s onou vzrušující nezachytitelností poezie, kterou mohlo opravdu zrodit jen Brno…