17.července to bude 50 let, kdy zemřela jedna z největších osobností světového jazzu, saxofonista John Coltrane. Ovlivnil vývoj jazzu jako málokdo, a tak není divu, že se s jeho odkazem současní jazzoví instrumentalisté snaží nějak vypořádat, připomenout a znovu uchopit. Překonat jej nelze, o tom jsem přesvědčen. John Coltrane byl prostě génius, který do hudby dokázal vtisknout duchovno, filozofii, něco, co člověka přesahuje. Slyšel jsem celou řadu coltraneovsky zaměřených alb, ale doposud mne zvedla z křesla pouze jediná: David Murray Octet – „Octet Plays Trane“ (Enja Records 1999). A nyní přibyla další deska! 16.června vyšlo na britském labelu Edition Records album s všeříkajícím titulem „The Late Trane“, jež natočil DENYS BAPTISTE…
Jak titul napovídá, novinka vychází z pozdní Coltraneovy tvorby, ohraničené lety 1963-67. To jest repertoár znamenající nástup zcela nového jazzového jazyka, který reflektoval onu dobu bouřlivých změn nejen ve Spojených státech, kdy byl téměř celý svět zmítán bojem za lidská práva, antirasistickým hnutím, odporem proti váce ve Vietnamu, kubánskou krizí, mírovým hnutím, bouřlivým dobýváním kosmu. Byl to čas obrovské vlny lidské kreativity. Coltraneova tvorba odrážela duchovní a kosmická témata, jež byla ale protipólem afro-futuristického hnutí, které započalo v polovině 50.let díky Sun Ra, neboť se nezaobírala takovou měrou kosmologií, mytologií a futurologií, ale více východní filozofií a částečně mystikou. Coltrane tak prostřednictvím alb „Crescent“, „Ascension“, „Interstellar Space“, „Meditations“, „Om“ a „Sun Ship“ posunul hranice jazzu jednou provždy. A právě z této studnice nabral Baptiste plnými dlaněmi živou vodu pro své nové album!
Britský saxofonista Denys Baptiste (roč.65) studoval u Jeana Toussainta a debutové album vydal v roce 1999 („Be Where You Are“, jež bylo nominováno na Album roku). Hrál již s kdekým, kdo v jazzu něco znamená (McCoy Tyner, Andrew Hill, Courtney Pine, Bheki Mseleku atd.), byl členem slovutné londýnské kapely Nu Troop, jakýchsi britských Jazz Messengers. Coltraneovskou desku natočil pak převážně v kvartetu. Pianista a klávesák Nikki Yeoh získal ostruhy u Neneh Cherry, Dicka Heckstalla-Smithe, Courtneye Pinea, v triu Infinitum a souboru The Allstars Collective. Baskytarista Neil Charles tvrdil muziku v Mingus Big Band a u Alexe Hawkinse či Terence Blancharda. Bubeník Rod Youngs hrál s Leem Konitzem, Natalií Cole, Abdulahem Ibrahimem a Davidem Murrayem. Na albu pak v některých skladbách hostují kontrabasista Gary Crosby (Jazz Warriors, Nu Troop) a tenorsaxofonista s jamajskou krví Steve Williamson (ex-Maceo Parker, Abbey Lincoln, Cassandra Wilson).
Více než hodinová stopáž zahrnuje deset kompozic, z nichž osm je z pera Coltranea a dvě napsal sám Babtiste. Jde o značně rozvolněný, až free-jazzový majstrštyk „Neptune“, posílený o hostující hudebníky a vrcholící nefalšovanou tenorovou bitvou, a lyrická, indickou hudbou inspirovaná skladba „Astral Trane“, kde zazní také sopránka.
Baptiste se chápe tenorových partů méně robustně, než Coltrane. Je více melodičtější, jeho tón je jakoby světlejší, ale to neznamená, že je uhlazenější; jednoduše není tak emotivní, bojovný a fatální. Přesto svým glissandem, oním rozechvělým a zároveň sytým, plnokrevným tónem, jeho saxofonová hra jasně odhaluje Coltraneova ducha. Naplno dokáže rozehrát s nesmírným citem pravověrné balady, byť nejsou tak zcela ukotveny v rytmickém podloží a spíše se vznáší v prostoru, jako je tomu v úvodní „Dusk Down“ či „Peace On Earth“. V dalších pomalých skladbách „Living Space“ a „Transition“ dochází k typickému vzedmutí emotivní lyriky, přičemž tenorový hlas bobtná a nabývá na intenzitě. V kompozici „Ascent“ saxofon dokonce štěká, zkreslený elektronikou, přičemž výrazné groovy a zvuk el.piana evokují acid-jazz. Další zvláštnůstkou je skandinávská nálada klasicky stavěné jazzové balady „After the Rain“ s tenorem a´la Garbarek a skvostným klavírním sólem. Skladba „Dear Lord“ (což je závěrečný track), v sobě spojuje gospel, africké a latino-americké prvky, a to odlehčeně a radostně. Absolutní vrchol alba představuje pak devítiminutová kompozice „Virgil“, kde hrají oba hostující muzikanti. Dva tenory vystřihnou parádní sólové chorusy a pak svedou bitvu, podle mne nerozhodnou, a slyšíme i syntezátorový zvuk, zahušťující spodní proud, který od blues doputuje až k free-jazzu. Strhující, ponorné i vzletné, jazz se srdcem Země a s křídly Vesmíru…
