V Automatických mlýnech v Pardubicích je poslední dobou živo. Do unikátních industriálních prostor se soustřeďuje nonkonformní kultura, v podstatě nová forma undergroundu; jde především o hudbu a výtvarné umění, zhusta ruku v ruce. Ovšem 18.května večer tady hřměla výhradně hudba, a ne lecjaká! Exkluzivně zde vystoupili představitelé brooklynské avantgardy Tigue a Forever Man, doplnění neméně experimentálními pardubickými tělesy, Friks a Lionel Dixit…
Pardubicko-newyorskou družbu zahájilo trio TIGUE. Matt Evans, Amy Garapic (ta mimochodem spolupracuje třeba s Davidem Byrnem a AR Rahmanem!) a Carson Moody samozřejmě představili svůj perkusivní minimalismus a´la Steve Reich, to jest polyrytmický proud s průběžnými mikroskopickými změnami, náhlými zlomy, proměnlivou dynamikou, fázovými posuny, houstnutím a zřeďováním hudebního toku, který působil po celou dobu napjatě. Navíc byl ozvláštněn spodním dronovým zvukem elektrických varhan, který se postupně stával jakousi basovou linkou (Evans), čímž byla hudba Tigue výrazně ochucena o psychedelii. A to jsme my, posluchači, ještě netušili, co nás od těhle bubeníků čeká! Je libo ochutnávka, byť studiová? Zkuste se ponořit do jejich bubenických expresí stejně jako my v pardubických Automatických mlýnech…
Pardubické trio FRIKS pak vychrlilo strhujícím způsobem svůj až živočišný free jazz-core. Aniž by se ale jejich skladby slily v jednu sopečnou erupci. Bubeník Vít Hoigr, kytarista František Václavík a saxofonista Zdeněk Závodný spolu nepřestávali ani na okamžik komunikovat, dokázali udržet tvar a strukturu volně vytvářených kompozic, přičemž Závodný, který střídal tenora s barytonem, vycházel z výrazných motivů a riffů a nepohrdl ani tonálním frázováním. Náramně vydařený set!
A pak to vypuklo…
MAN FOREVER (jinak též Kid Milions, pravým jménem John Colpitts) při svém vystoupení vycházel pochopitelně z čerstvého alba „Play What They Want“. Protože tento opus nahrál s řadou hostů (včetně Laurie Andersonové), mezi nimiž nechyběli ani členové Tigue, tento trojlístek jej v Mlýnech také doprovodil. Plus jeho dvorní basák Brandon Lopez, který s baskytarou pevně tvrdil základy a zároveň ji používal jako zdroj hlukových výronů. Jejich vystoupení bylo opravdu transovní, takže dostáli své pověsti; přiznám se, že jsem tomu příliš nevěřil. Takových reklamních sloganů už jsem slyšel, a přitom to byla nuda. Minimalismus, obvzláště ten inspirovaný africkými rytmickými strukturami, nesmí být monotónní. Pozorný posluchač by měl slyšet v onom repetitivním proudu neustálý pohyb do všech směrů, chvění, různá barevná a dynamická odstínění. Také je důležité v pravý čas zlomit proud a stočit ho jinam. A po nějakém čase zase vrátit, často ale posunutý. Jednoduše řečeno, hudební tok nesmí zabloudit, ani se rozlévat do šíře. Musí mohutnět, nikoli košatit. Pak se samotní aktéři i posluchači dostanou na stejnou vlnovou délku, všechny mozky, srdce, údy se spojí a dochází k omámení, rozšíření vědomí, transu. Ať už to nazýváme jakkoli, nejde ani tak o extázi, jako spíše o stav meditace. To všechno skrývaly soupravy bicích a perkusivních nástrojů návštěvníků z Brooklynu. Neskutečný zážitek!
A takto zní album „Play Want They Want“. Kdo jsou vlastně ti „oni“? To jako „my“?
Závěr koncertního večera v Automatických mlýnech patřil pardubické úderce LIONEL DIXIT. Bohužel u toho jsem již nebyl, takže se jim touto cestou omlouvám. Mluví se o nich čím dál více a nadšeněji, takže se těším někdy příště… Tak alespoň jejich nový klip:
(autor foto: Alice Hrbková)