Miroslav Vitouš: Jazz má být o hudbě a inspiraci, ne o penězích
Bára

Miroslav Vitouš: Jazz má být o hudbě a inspiraci, ne o penězích

Miroslav Vitouš: Jazz má být o hudbě a inspiraci, ne o penězích
Miroslav Vitouš

Kontrabasista Miroslav Vitouš (1947) patří k hrstce českých jazzmanů, kteří se po emigraci úspěšně prosadili ve světě. V roce 1970 založil spolu s Waynem Shorterem a Joem Zawinulem legendární fusion formaci Weather Report. Jeho hudební představy se však začaly rozcházet s představami zbytku kapely a tak se vydal na vlastní hudební dráhu. Po odchodu z Weather Report se pustil naplno do plnění svých vizí. Natočil celou řadu alb, na kterých hráli ti nejslavnější jazzoví hudebníci. Miroslav Vitouš stále aktivně koncertuje a nahrává. Před několika dny hrál v duu s kytaristou Rudym Linkou v brněnském Sono Centru. Při té příležitosti nám poskytl rozhovor.

V mládí jste se věnoval intenzivně sportu. Využil jste později zkušenost z plavání v muzikantské praxi a v životě?

Sport byl pro mě hrozně důležitej, protože byla to úpně první věc, kterou jsem si sám vymyslel, bez otce, bez matky, bez bratra. Byla to velmi srdeční záležitost. Jako malý kluk jsem se hrozně bál vody. Nakonec jsem to nějak překonal a začal plavat. Líbilo se mi to natolik, že jsem sa zapsal do klubu a plaval za Dynamo Praha. Tvrdě jsem trénoval, až jsem dosáhl profesionální úrovně. Tréninky byli dvakrát denně, později i čtyři hodiny denně, jěště jsme dělali gymnastiku. Hlavní věc, kterou mi to dalo, bylo to, že mi to pomohlo procházet vším tím stresem v New Yorku.

Máte na mysli stres  v novém prostředí v emigraci?

Byl jsem sám, mladý kluk v New Yorku. Bylo to těžký, žil jsem z ruky do huby. Život profesionálního jazzovýho hudebníka je prostě z ruky do huby. Pokud se ovšem nestanete Milesem Davisem, Stanem Getzem anebo někým takovým. Což mi trvalo dost dlouho a nikdy jsem nedosáhl jejich úrovně uznání. Takže toto vše mi pomohlo. Já jsem to naplaval fyzicky, ale pomohlo mi to i mentálně, transformoval jsem to do psychiky. A tak jsem ten tlak vydržel. Takže jsem vším tím prošel a vyrovnal se s tím. Naučil jsem se zvládat negativní a škodlivé situace, jako jsou zrady, podvody a podrazy.

V začátcích jste studoval na Berklee, kterou jste brzy opustil, protože vám její systém nevyhovoval. Myslíte si, že dnes je na Berklee jiná situace?

Na Berklee jsem byl jen začátku, v šedesátémšestém roce. Asi měsíc a tím to pro mne skončilo. Potom jsem učil na New England Conservatory, která je další hudební školou v Bostonu. Je to profesionální škola, kde se platí školné a má daleko vyšší úroveň. Berklee byla jenom jazzová škola, the New England Conservatory byla naopak hlavně klasická škola. Potom, když jsem se stal chairmanem (ředitelem jazzového oddělení a členem vedení školy, pozn. aut.) zjistil jsem, že její jazzové oddělení je největší na škole. Rozrostlo se tak, že bylo větší, než jakékoliv jiné klasické oddělení. Berklee byla dost pro začátečníky, kdežto New England Conservatory byla pro pokročilé – něco jako vyšší konzervatoř. Když jsem přišel na Berklee poprvé do třídy, tak nás učili noty. Učitel něco třičvrtě hodiny povídal a pak napsal na tabuli „C“. To jsem se učil, když mi bylo sedm let. Šel jsem tenkrát za panem ředitelem Bobem Sharem a povídám mu: „Prosím vás, buďte tak hodnej a dejte mně o nějakej ten stupeň vejš, protože toto jsem dělal, když mi bylo sedm.“ On řekl, že to nejde, a tak jsem tam přestal chodit. Cvičil jsem potom sám doma osm hodin denně a dostal se tak do formy, abych měl na New York.

V roce 1970 jste nahrál album Purple, spolu s Johnem McLaughlinem, Joem Zawinulem a Billym Cobhamem. V té době jste taky začínal s Weather Report. Fungoval jste paralelně ve více projektech?

Když jsme začali dávat s Waynem Shorterem dohromady Weather Report, moje první deska už byla venku. Purple nebyla deska jako obvykle. Bylo to experimentální natáčení ve studiu u kamaráda. Dělali jsme různý experimenty. Nebylo to od začátku vůbec míněno jako deska. Když jsme to natočili, sebral jsem nahrávku a přivezl ji s sebou do Japonska, kde o ni projevili zájem. Tak jsem jim to prodal.

Vaši spoluhráči s tím souhasili? Šlo o dost slavná jména.

My jsme tehdy přijeli do New Yorku jako neznámí muzikanti. Chick Corea, John McLaughlin, Jack DeJohnette.

Na prvních čtyřech albech Weather Report hrajete na kontrabas i na baskytaru. Postupně jste baskytaru úplně odložil. Proč?

Nejdříve jsem hrál na akustickou basu, potom se to posunulo více do elektrický. Později chtěl Joe (Zawinul, pozn. aut.) přejít na black funk.

Co ho na funku tak oslovilo?

Byla to komerční hudba. Dá se k ní tancovat, lidi se při ní můžou odvázat, má rytmus a mohla být komerčně úspěšnější než hudba, která takový rytmus nemá.

 Byl to výhradně Zawinulův nápad?

Myslím si, že hlavně jeho. Wayne (Shorter, pozn. aut.) byl více neutrální, alespoň v začátku Weather Report. Jak to bylo později nevím, proto že jsem tam už nebyl.

Vydal jste se svou vlastní cestou, ale Weather Report vystřelili po vašem odchodu na vrchol popularity.

Jistě. Byl to black funk dohromady s progresívní jazzovou hudbou.

Vás by taková hudba neuspokojovala?

Asi bych to mohl zahrát, není to ale vůbec moje parketa. Právě v tom byl ten konflikt.

Jak se vám po příjezdu do USA podařilo absorbovat americkou kulturu?

Byl jsem na plný pecky zaujat jazzem a moderní jazzovou hudbou. Samozrějmě, že to byla americká hudba, ale všichni, co jsme přišli z Evropy, jsme ji obohatili. Hlavně melodií, kterou americká jazzová hudba neměla. Joe Zawinul, John McLaughlin, Dave Holland. Taky Jan Hammer, ale on jiným způsobem. Americký jazz se začal rozvíjet. To už ani nebyl jazz, ale post jazz. Z jazzu zůstala jenom improvizace a jde se dál.

V Americe působil kromě vás i Jan Hammer či George Mraz. Přinesla hudba českých jazzmanů, žijících v USA, do jazzu nějaké české specifikum?

Hlavně moje hudba. Honza Hammer pak hrál jazzrock a rock. On měl ty tendence už v Praze. Což je v pořadku, protože tak to chtěl dělat. Myslím, že ho ale hudební múza opustila. Když tam múza nemá co dělat, najde si někoho jinýho.

Takže s baskytarou jste navždy skončil.

Úplně jsem ji nechal. Natočil jsem ještě desku Magical Shepherd (1976, pozn. aut.), na které byla jen baskytara. Pak jsem ji pověsil na hřebík, ješte dodnes je v šatníku. Patnáct let v pouzdře. Ani neuzrěla boží světlo. Já prostě potřebuju cítit ten akustickej zvuk. Kontrabas má overtones, flažolety, který rezonují v škále nahoru. Všechno je to o zvuku kontrabasu. Elektrická basa ho nemá, tá má jenom plochý zvuk. Něco mi na ní chybělo. Stejně hraju technicky rychleji na kontrabas než na baskyaru. Hlavně druh mé hudby je nasměrován na akustiku.

 Mnoho alb jste nahrál u ECM.

Začalo to krásnou deskou s Jackem DeJohnettem a Terje Rypdalem (Terje Rypdal/Miroslav Vitouš/Jack DeJohnette, 1978, pozn. aut.) Potom jsem natočil první desku se svou kapelou (First Meeting, 1979, pozn. aut.) a pokračovalo to dál až dodnes.

Pokud vím, v Itálii máte i své vlastní studio, v němž nahrávali též čeští muzikanti.

Měl jsem, ale už jsem se odstěhoval z Itálie pryč.

Začátkem týdne jste hrál v Praze na koncertě u příležitosti Mezinárodního dne jazzu. Jak tento svátek vnímáte?

Já z toho žádnej pocit nemám, slyšel jsem o tom poprvé, tak jsem tam zahrál. Pro mě to žádný osobní význam nemá.

 Na čem v současnosti pracujete?

Hraju teď se svým kvintetem. Poslední deska byla Music of Weather Report (2016, pozn. red.), na které hrají dva bubeníci (Gerlad Cleaver a Nasheet Waits, pozn. aut.), dva saxafonisté (Gary Campbell a Roberto Bonisolo, pozn. au.) a turecký pianista (Aydin Esen, pozn. aut.) Je to hudba Weather Report v daleko hudebnějším podání, než v komerčním.

Podle jakého klíče jste vybíral konkrétní skladby?

Vybral jsem ty, které se mi líbily, ale dost drasticky jsem je předělal. Jsou teď hlavně v daleko hudebnějším posazení. Nebyl tam žádný komerční rytmus – bum bum bum. Bubeníci, vynikajíci kluci, hráli dokonce jiný tempa a vznikl takový tunel do vesmíru, kde je možno hrát neuvěřitelně svobodně a přitom to strašně šlape. Kapitola s Weather Report byla pro mě důležitá, protože jsem v ní dokázal svoji váhu, kterou jsem měl. Ve Weather Report se stala taková zvláštní věc. Byl jsem jedním z prvních basistů, kteří začali hrát jinak než obyčejní basisti. Naučil jsem se to od Scotta LaFaro a rozvinul jsem to dál. To znamená, že nehraju jako otrok – bum, bum, bum, bum, jako doprovázející nástroj. Hrál jsem na kontrabas podobně jako další saxafon, trumpeta nebo jiný melodický nástroj. Stalo se pak to, že mi Zawinul nebo Shorter začali odpovídat a z toho vznikla společná improvizace. To byl celý nápad Weather Report. Nechci si připsat na svůj účet, že jsem to sám začal, ale důvodem bylo to, že basa začala hrát odlišným způsobem. Vznikala úplně nová hudba. Do té doby, kromě Scotta LaFaro, nikdo nepřišel s tím, že by začal hrát basu melodicky. Občas hraju v duu s Francem Ambrosettim, mám taky trio. Čím dál tím míň hraji s větší kapelou, protože je, bohužel, čím dál tím míň peněz na zaplacení kapely. Takže se to postupně zmenšuje na dua i sóla. Kromě toho jsem hrával sólové koncerty i kdysi dávno.

Jak vidíte budoucí směřování jazzu? Pokud se ještě má kam vůbec vyvíjet.

Můžu říct, jakým směrem by se mohl ubírat, ne jakým se bude. Klasická hudba i jazz by se měly svým způsobem spojit. Do klasické hudby by se měla zahrnout improvizace, a jazz potřebuje trochu víc formy. Be bop je už dávno passé, post jazz by se taky už neměl jmenovat jazz. Je to svobodná improvizační hudba. Mělo by se to spojit, což já vlastně dělám.

Je opravdu v klasice dostatek prostoru na improvizaci?

Musela by se udělat reforma hudby, především reforma vzdělávání. Na to, aby se klasičtí hudebníci naučili improvizovat, což je docela jednoduchý. I když s tím mají dneska problém, protože se toho bojí. V podstatě je to ale to samý, jak když klasický skladatel pracuje s motivem. Improvizace není nic jiného, než práce s motivem. Když si vezmete motiv a začnete s ním pracovat, tak vlastně improvizujete. Není se čeho bát. Pokud nedokážete pracovat s motivem, tak na to prostě nemáte a nebudete to dělat ani když byste se zbláznili. Bylo by taky zapotřebí napsat o tom knihy, aby klasický skladatel věděl, jak improvizovat. To je totální reforma. Já mám velmi dobrou představu o tom, jak by to mohlo být, ale nevím jestli vůbec stihnu ve svým životě o tom nějaké knihy napsat. Je to obsáhlá práce. Bude to určite hudba budoucnosti. Co se týče jazzu, ten směruje jedině k moderní improvizační hudbě a kombinaci různých hudebních žánrů. Hlavně tam musí být hudba a inspirace, a ne peníze. Ty světu nic nepřinášejí.

 Děkujeme za rozhovor.

Brno, 3. 5. 2017