Poslední koncert Jazzince se stal nezapomenutelným zážitkem!
Jaroslav Jirman

Poslední koncert Jazzince se stal nezapomenutelným zážitkem!

Jak již bylo avizováno, 27.dubna zakončil trutnovský festival JAZZINEC dvojkoncert, kdy se v Koncertní síni Bohuslava Martinů představily dvě unikátní formace zdánlivě ne zcela jazzové; navíc mezinárodního složení, kde ale čeští muzikanti nehráli rozhodně druhé housle. A opět se potvrdilo, jak mnohotvárná dokáže být jazzová hudba, když se spojí třeba s world music či se jazzmani vrátí ke kořenům – k blues.

Večer zahájil jako již tradičně vůdčí duch festivalu, Tomáš Katschner, tentokrát nejen slovem, ale též za pomoci zvukaře Antonína Šturma (Rondo Music) hudebními ukázkami, jimiž nápaditě zrekapituloval letošní ročník. Netřeba jistě zdůrazňovat, že opět pestrý a bohatý…

Nejdříve vystoupil Tomáš Liška se svým obnoveným souborem INVISIBLE WORLD QUARTET. Hrál samozřejmě nový repertoár, jenž figuruje na čerstvě vydaném albu „Invisible Faces“. Na pódiu sice chyběl kytarista David Dorůžka, ale o to více vynikli zbývající Liškovi spoluhráči; Liška sám fungoval jako spolehlivý motor, nesóloval, ale jeho způsob kontrabasové hry byl hustě vyplněn bohatými patterny, neobvyklými akordy i rytmickými sazbami. Kamil Slezák hrál více perkusivně, kromě bicích užíval i cajon; je typem nesmírně citlivého a niterně vnořeného, kongeniálního hráče, který ale umí i přitvrdit a zahřmět. Turecký houslista Efe Turamtay zprvu více podbarvoval sound, posléze vystřihl několik skvostných sól hluboce orientální lyričnosti; mnohdy mi jeho housle evokovaly poezii súfistického básníka Rúmího. Ovšem největším zážitkem byl pro mne výkon srbského akordeonisty Nikoly Zariće. Jeho sóla byla až drobnokresebně niterná, také vzedmutě vášnivá; ale vždy měla hlavu a patu a tryskala přímo z hráčovy fantazie; propojení nástroje a interpreta vytvořilo na pódiu zázračné okamžiky neopakovatelné tvůrčí invence. A to platilo v podstatě pro celý kvartet. V dechberoucím provedení se tak do zaplněného sálu linuly Liškovy ethno-jazzové klenoty jako „Safran“, „People from Faldum“, „Bartaruga“ se strhující gradací či bouřlivě vytleskaný přídavek jako připomínka předešlého, sedm let starého alba, kterým to všechno začalo, chytlavě melodická „Alegría an Masca“. Nechyběla ani houslistou niterně zpívaná turecká lidová píseň „Bahçada yeşil çınar“. Zasloužený standing ovation!

Britská bluesová zpěvačka a harmonikářka KATIE BRADLEY mne mile překvapila. Věděl jsem, že je výborná, ale vzhledem k tomu, že se hudbou neživí jako čistá profesionálka (mimochodem, živí se malbou na porcelán), nečekal jsem, že se vyrovná americkým legendám. A ejhle! Nejenže zvládala klasický bluesový repertoár od Etty James, Muddyho Waterse či Memphis Minnie, ale excelovala i v moderně pojatém gospelu Rickyho Dillarda „I´m Saved“ či v „Three O´Clock Morning Blues“, kdy na rozdíl od B.B.Kinga posunula tuto pomalou dvanáctku blíže k emotivnosti Janis Joplin. Také její vlastní písně, např.“Long Way From Home“, patří k bluesovým perlám. Zvláště, když je ozdobila sólem na foukací harmoniku; mimochodem ji držela pouze v jedné ruce, a přesto její bluetones zněla skvostně! Rytmická dvojice,Tomášové Liška a Hobzek, spolehlivě držela rytmus, nijak zvlášť se netlačila dopředu, neexhibovala; každý se předvedl jen v jednom sóle. Kdo ale exceloval jako technicky i improvizačně vybavený sólový hráč a neméně hutný a plnokrevný doprovod, byl kytarista Daniel Heřman; skutečně obrovská naděje českého kytarového blues! Jeho vyhrávky a chorusy jsou měkké, poctivě modelované, hustě protkané zpěvnými tóny i rockovým drajvem. Těšil jsem se na každé jeho sólo…

19.ročník festivalu Jazzinec skončil, ať žije jubilejní dvacátý!

(Autor fotoreportu: Jaroslav Jirman)