Nespoutaně divoká ponurost jazzového klavíru

Nespoutaně divoká ponurost jazzového klavíru

zvuk
100
obal, booklet
100
hudba
100
100

V budapešťském Opus Jazz Clubu vystoupil v prosinci 2015 se svým sólovým recitálem nizozemský pianista MICHIEL BRAAM. Třiačtyřicetiminutový záznam vyšel na sklonku loňského roku na maďarské značce BMC Records pod názvem „Gloomy Sunday“. Pianista se zde představuje jako virtuóz a nepředvídatelně improvizující hráč, jehož dynamicky bohatý, často perkusivní styl hry je navýsost osobitý a pro posluchače silně nakažlivý…

Dvaapadesátiletý jazzový experimentátor Michiel Braam natočil první album sólového klavíru již v roce 1989. Od té doby figuruje na celé řadě nahrávek s různě početnými soubory a sestavami, v nichž figurují třeba Theo Jörgensman, Louis Sclavis, Frans Vermeersen, George Lewis či Han Bennink. Hrál také se Sun Ra Arkestra a sám postupy free-jazzu a volné improvizace uplatňuje ve vlastním velkém ansámblu Bik Bent Braam Orchestra. Od konce 80.let zakládal též komorní skupiny: Trio BraamDeJoodeVatcher (1989), eBRAAM (2005), Michiel Braam Hybrid 10tet (2011), Flex Bent Braam Septet (2012) a Nos Ostrobanda Trio (2015). Ve všech těchto případech udivuje svou výrazově a emotivně bohatou klavírní hrou a kompozičním i aranžérským umem.

Nespoutaně divoká ponurost jazzového klavíruA v sólovém projektu, jako je „Gloomy Sunday“, pak jeho umění získává další rozměr navíc. Dlouho jsem neslyšel tak nadupané a vpravdě strhující sólové piano; naposledy to bylo v případě Cecila Taylora a jeho živáče z Berlína „The Tree Of Life“ (1991). Také Braam buduje jedinečnou náladu, aby vzdal hold lidské kreativitě a zároveň oslavil hudbu jako takovou, byť v souvislosti s titulem alba zdánlivě kontroverzně: „Ponurá neděle“ odkazuje k nejznámější barové písni židovského skladatele Rezsö Seresse o zhrzené lásce, při níž dokonce spáchalo sebevraždu několik opuštěných milenců a milenek; nakonec i sám autor totéž učinil v roce 1968. Jenže: může existovat pádnější důkaz síly hudby?

A tak se posluchač vydává na divokou, ničím nespoutanou a na každém kroku překvapivou hudební cestu. Deset skladeb se přelévá jedna v druhou; výrazné riffy, zvuková a výrazová intenzita, umocňovaná často mocnými, až perkusivními údery místo úhozů a erupcemi tónových drúz, se střídají s jímavým pohlazením, bluesovým smutkem a minimalistickými postupy. Toto vše zní hned v prvních dvou tracích „Opus Espresso“ a „Q1“. Poté Braam náladu odlehčí sice zlomkovitě dekonstruovaným, ale přesto melodickým pojetím Gershwinova standardu „The Man I Love“. Pak se ale opět vytasí s bluesově až boogie-woogie laděnou kompozicí „Pit Stop Ball Ad“, již ale postupně přetvoří v minimalistickou hříčku i s reichovsky laděnými fázovými posuny; dojde i na chopinovskou lyriku, jež nakonec vyústí ve free-jazzové běsnění. A zase odlehčení v podobě coververze tanečního hitu „Eliza“ karibského klasika 19.století Jana Gerarda Palmy, jenž do exotiky převáděl valčíky, polky a mazurky. Tato legenda by byla dozajista potěšena z Braamova přístupu, neboť bylo několikanásobně naplněno její tvrzení, že dobrá kompozice by měla obsahovat alespoň jednu překvapivou změnu. Ale to zdaleka není všechno! Pianista v následující svižnůstce „Opus Walk“ teprve pořádně zahřmí, zaburácí a vychrlí všepohlcující tok magmatu. Titulní, již zmíněná skladba „Gloomy Sunday“ zachovává lyriku a smutek, ale teskná touha je potlačena, takže nevyznívá vůbec tíživě nebo dokonce depresivně. Pianista pracuje s motivem zdrženlivě, aby náladu nevyhrotil, přičemž se projevuje spíše jako citlivý minimalista. Po chorálové miniatuře „Opus Search“ nabere k nasycení své rozvolněné a rozkošatělé improvizace v „Memories Of You“ z pramene swingu a boogie-woogie, v závěrečném kusu se záhadným názvem „Cuba, North Rhine Westphalia“ zase nápaditě variuje latinoamerické rytmy, včetně tanga…

Opravdu skvostné klavírní album!