Je to v mnohém překvapivé album! Při prvním poslechu vzbuzuje nadšení, údiv, úžas. Ale s každým dalším ponorem se jeví být mělčí a předvídatelnější…
Jmenuje se poeticky „A Short Moment Of Zero G“ a natočilo jej pro maďarské vydavatelství BMC Records (Budapešťské hudební centrum) mezinárodní trio DANIEL ERDMANN´S VELVET REVOLUTION (feat. Théo Ceccaldi & Jim Hart). Vskutku krátký moment, byť téměř třičtvrtěhodinový, z létání ve stavu beztíže, bohužel… A mohl to být nevšední zážitek!
Trio na to bezesporu má, aby i toho nejnáročnějšího posluchače dokázalo vznést do mámivých výšin. Už samotný název trojlístku výtečných muzikantů, pohybujících se na scéně progresivního jazzu, volné improvizace a soudobé vážné hudby, slibuje mnohé, neboť evokuje legendární free-jazzové trio houslisty Leroye Jenkinse ze 70.let – Revolutionary Ensemble. S Erdmannem hraje francouzský houslista (a violista) Théo Ceccaldi, jenž má za sebou spolupráci s takovými osobnostmi nonkonformní hudby, jako Joelle Leandre, Mark Feldman, Daniel Humair či Marc Ducret. Za vibrafonem pak najdeme britský jazzový talent Jima Harta, kterého jsme mimochodem mohli nedávno slyšet na festivalu Jazzinec v Trutnově s Mariusem Nesetem. Lídr Daniel Erdmann, německý saxofonista (zde výhradně tenor) a autor všech jedenácti skladeb na tomto debutovém albu, sestavil trio v roce 2015; o generaci starší muzikant je členem proslulé kapely Das Kapital a pohybuje se střídavě na berlínské a pařížské scéně (Aki Takase, Joachim Kühn, Yves Robert, Louis Sclavis, Tony Buck, Axel Dörner, Peter Kowald…).
Není to špatné album. Jen jsem čekal více; více emocí, vzrušení, neobvyklostí, překvapivých momentů a třeba i úletů, které tomu dodají šťávu a výrazovou bujarost. Saxofon, který tady hraje hlavní roli, má na můj vkus příliš uhlazený a jednostranný výraz, jenž by se hodil spíše do šansonu nebo do saxofonového kvarteta. Proto je to místy ploché, bez výrazných nápadů, což se týká více než poloviny tracků. Samozřejmě, poslouchá se to hezky, ale ve mně to nezanechalo nic; já bohužel na takové hudbě hledám dobrodružství, zásahy, vrypy do uší, nezapomenutelnost. A pro lídra tria není příliš dobrou vizitkou, když k tomu lepšímu patří skladby, v nichž dostávají více sólového prostoru spoluhráči. Ti tomu totiž dodávají patřičnou šťávu a proměnlivost!
Saxofonista poprvé přenechá sólový part v pátém tracku – v „Les Agnettes“ vystřihne houslista vzrušující sólo. V následující skladbě „I See a Strange Light“, mimochodem nejdelší na albu (6:09), zní viola jako niněra, čímž sytě zahušťuje spodní proud, a vše umocňuje vibrafonové sólo. Antré k „Les Frigos“ obstarává opět viola a je spíše soudobě rozvolněná; poté celé trio rozvíjí tesknou lyriku až k jakémusi všelidskému lamentu. Titulní kompozici „A Short Moment Of Zero G“ zdobí vzletná a lahodná, přesto emotivně silná melodie až nymanovské chuti, v níž se proplétají a střídají sax s houslemi a vibrafon odsekává hutné staccato. A nade všemi skladbami ční předposlední track „Try To Run“ (5:19) se svižnými, bezmála rockovými riffy, z nichž občas probleskne zappovský nápad; uprostřed toku dokonce vibrafonista osamí v nádherném preludiu…
Škoda, hudební hody plné lahůdek se napoprvé nekonaly!