Finálový koncert trutnovského festivalu JAZZINEC byl vskutku velkolepý, ostatně jako každý rok! Tentokrát dramaturgie vsadila na rozmanitost, což zážitek z vrcholného jazzu ještě umocnilo. Sice jsem slýchával názor, že letos není finále ozdobeno nějakým gigantickým jménem, což s výjimkou Oz Noy Tria, jehož širší neznalost svědčí spíše o typicky českém, to jest usazeném (ne)rozhledu, tak trochu pravda je. Ale v tom bych viděl přednost jazzinecké dramaturgie; letošní finále přineslo dne 25.března čtyři kapely a každá byla perlou večera! Neboť všechny hrály s nefalšovaně mladistvým elánem, s neobyčejnou chutí, emotivně, s nezatížeností přílišnou profesionalitou. Pak je jazz něčím nenahraditelným, nepřekonatelným, jedinečným. Prostě více než pouhou hudbou…
Večer ve Společenském centru UFFO otevřelo izraelské HADAR NOIBERG TRIO. Pověst uhrančivě nadějné flétnistky Hadar Noiberg naplnila mírou vrchovatou. Její hra se většinou obešla bez technik, jež zvuk příčné flétny až živočišně transformují, takže připomínala Herbieho Manna či ještě příhodněji Yusefa Lateefa; její hudba je založena na duchovním prožitku stejnou měrou, jako na etnických vlivech a jazzovém výrazu. Naopak plazmatická a hutná rytmika (bubeník Daniel Dor a kontrabasista Tal Mashiach) tvoří protipól, takže hudba tria vybuchuje i hladí zároveň. Napomáhá tomu neutuchající rytmická, výrazová i dynamická proměnlivost, mnohdy ostré střihy, jež mohly na mnohého jazzofila působit až příliš dokonale, protože nadmíru prokomponovaně. Jenže flétna je jako jazzový nástroj výrazově omezena a toto je jedna z cest, jak ji uchopit. Pro mne osobně bylo toto pojetí přitažlivé a vzrušující; zvláště, když výrazová škála sahala od barokního jazyka přes etnické vlivy Blízkého východu až k hard-bopu a free-jazzu…
Podobným způsobem, tj.umnou a proměnlivou prokomponovaností, přistupuje k jazzu saxofonista MARIUS NESET. Tento Nor, nyní usazený v Dánsku, se svým mezinárodním BANDem, tentokrát velikosti kvinteta, sytí svou hudbu notnou dávkou soudobé vážné hudby, včetně minimalismu; ostatně vloni natočil parádní album se souborem London Sinfonietta („Snowmelt“). Jeho nervní projev a občas staccatový způsob hry na tenora a sopránku umocňují polyrytmické proudy švédské rytmiky (kontrabasista Petter Eldh a bubeník Anton Eger), zahuštěné pianem (Brit Ivo Neame) a vibrafonem či marimbou (Brit Jim Hart). Tato dvojice excelovala i v sólových partech; Neame značně soudobě a niterně, Hart naopak divoce a rozevlátě. Neset skrz saxofon až chrlil značně naléhavé a ostře řezané tóny, jenže čím mi doslova vyrazil dech, bylo jeho pojetí čistokrevné balady, kdy jeho tenor omamoval lyricky barevným, přesto sytě emotivním zvukem. Band byl po zásluze odměněn bouřlivým potleskem vestoje…
A pak už zněl nadupaný jazz-rock, tu více rockový, onde bluesovější, v podání trojice v mnohém výjimečných instrumentalistů – OZ NOY TRIO. Pozoruhodný na jejich vystoupení byl už jen rozpor mezi tím, co hráli, a jak to hráli. Jediným, na kom bylo patrné obrovské nasazení, byl bubeník Keith Carlock; je typem klasického rockového řezníka, nemilosrdně silového, přesto citlivého a přesného. Samozřejmě si vystřihl parádní sólo, při kterém měl asi deset rukou. Kytarista Oz Noy byl zahleděn do své kytary a různých krabiček, takže ohýbal a zabarvoval kytarový zvuk od Hendrixe přes McLaughlina ke Scofieldovi, a stále to byl on. A mistr pětistrunné basovky držené po hendrixovsku Jimmy Haslip hrál, jakoby nebylo nic snazšího a normálnějšího; jen při vlastním sóle bylo znát jakési vnější i vnitřní pohnutí. Přesto tvrdil muziku v pravém slova smyslu sice jasnými, ale nikoli strohými basovými figurami. Celé trio působilo jako dobře namazaný stroj, kde ale člověčina zůstala jako hnací motor…
Původem indický bubeník SARATHY KORWAR vystoupil v závěru. A byl to dobrý tah. Nejenže se posluchač mohl s blížící se půlnocí ponořit do zcela duchovně a etnicky pojatého jazzu, ale zároveň si mohl vychutnat nesmírně barevný, a přesto razantní kombinaci bicích, field recordings (Sarathy Korwar), el.kytary (Ital Giuliano Modarelli) a barytonsaxofonu či příčné flétny (Angličanka Tamar Osborn). Trio vyplétalo nádherný náhrdelník z perel, tygřích zubů i sloních klů; tu znělo téměř šamansky, onde jazzově uvolněně, místy s naléhavostí, sem tam nekompromisně, neboť free-jazzově. Osborn se postupně rozehrála ke strhujícímu projevu, zvláště s barytonem, který zněl dokonce i jako nářek. Kytarista byl evidentně ovlivněn repetetivními africkými figurami, jež různě modifikoval do jazzového doprovodu, vyhrávek i sól. Korwarovy rytmy a polyrytmy vycházely z terénních nahrávek hudby indických potomků Afričanů; samply s příslušnými ukázkami také zazněly, což posilovalo autenticitu projevu tria…
Festival Jazzinec ale zdaleka nekončí. Jsou před námi ještě tři dvojkoncerty! O prvním jsme vás již informovali zde.
(autor fotoreportu: Patrick Marek)