Když jsem vloni na Jazz Goes To Town v Hradci Králové slyšel Mike Parker´s Trio Theory, byl jsem u vytržení z výkonu saxofonisty; Slawek Pezda hrál jako o život (to ostatně celé trio), ale drásat tenora prakticky celý koncert s hardcoreovým nasazením, to dá větší fušku (viz. report). Tato výrazná persona mladé jazzové scény v polském Krakově iniciovala v roce 2014 vznik vlastního tria s názvem THE FLASH!, aby naplnila svou představu o tom, jak má vypadat mix free-jazzu, volné improvizace, rocku, grunge, punku, noise a drum´n´bass.
Tedy crossoverový styl, jenž by přitáhl k poslechu i mladé, nejazzové publikum. Jeho spoluhráči se tak stali další mladí krakovští instrumentalisté – baskytarista Kuba Dworak, nynější student kontrabasu u Adama Kowalewského a člen kvarteta Bartosze Dworaka a bubeník Max Olszewski, jenž studuje u Lukasze Zyty a upozornil na sebe nyní díky strhujícímu albovému debutu kvinteta Stanislawa Slowinského.
Související články:
Název kapely je vlastně slovní hříčkou, upomínající na The Clash!; podobně jako v případě této legendární punkové úderky je hudba The Flash! řízná, nabitá energií, v níž ale nechybí ani žánrová pestrost, nadhled, vtip, ba sarkasmus. Mnohé Pezdovy skladby jsou pak podobně propracované, jako v případě našich Už jsme doma. Na plné koule to dokazuje první regulérní album tria, které spatřilo světlo světa na přelomu roku díky slovenskému vydavatelství Hevhetia – dostalo příznačný název „Sila“!
A že to je síla! Žádná z jedenácti skladeb (snad až na jedinou) nepřesahuje písňovou stopáž, takže lze hovořit dokonce o zhuštění energie. Jejich názvy také leccos naznačují: třeba hned úvodní nářez „Pogrzeb jazzu“, nebo „Kurt Cobain at disco“, kde hlavní motiv vychází ze slavného songu „Smells Like Teen Spirit“, jenž je náhle přetaven do vlezlého disca a´la Michal David. A takové vylomeniny čekají posluchače téměř v každém tracku. Např.ve „103 C“ se typicky tříakordový punkový proud přeleje do drum´n´bassové linky a nad tím vším běsní sax, ve „Speedball“ jsou základem minimalistické figury s free-jazzově rozparáděným tenorem, závěrečný „Niestroj zdobi czlowieka“ je notně ironický punk bez jazzových přísad. Ovšem Pezda je výtečným jazzovým sólistou, což předvede v hard-bopově rozvíjených (a free-jazzem ochucených) chorusech třeba v „Nierwana“ a jediné baladě „Smutny Slawek“. Ovšem libuje si také v atonálním chrlení a zvracení nespoutaných tónů, čímž vygraduje „200 pieści“ až k šílenství. Však mu je oporou rytmika, mnohdy až vražedná; baskytara mimoto noisově vybuchuje („My live is crazy“) a bubny explodují v drtícím sóle (v „Power Rangers go to hell“ – skladbě, jež představuje mistrné spojení hardcore s free-jazzem!).
Ostatně, posuďte sami…