Již čtvrté samostatné album vydal nyní soubor JAZZ EFTERRÄTT – dostalo titul „One More Toy“ a tento jazzový zákusek je vskutku pestrých chutí a kapela si s jeho přípravou evidentně vyhrála. Novinka vyšla na labelu Out Of Frame, domovském vydavatelství Jana Hasenöhrla a jeho Českého národního symfonického orchestru, s nímž je ostatně šestice muzikantů z Jazz Efterrätt úzce spojena: Lukáš Chejn (kytary), Tomáš Uhlík (baskytara), Ondřej Pomajsl (bicí), Vít Pospíšil (klavír, el.piano, syntezátory), Martin Plachý (alt a sopránsax) a Jan Veverka (trombón).
Více než jedenapadesátiminutové album představuje kolekci deseti autorských skladeb, z nichž čtyři dodal Plachý, tři Uhlík, dvakrát je podepsán Pospíšil a jednou Chejn. Všechny mají ale jedno společné: nápaditá témata a riffy, výtečná sóla, dynamická, rytmická i výrazová pestrost; v každé je pro posluchače skryto nějaké překvapení a každá je příkladem nápaditého fusion-jazzu, v němž se neztrácí nejen tanečnost, ale také baladičnost, schopnost vyprávět příběhy. Ano, to je nejvýraznější rys nových skladeb Jazz Efterrätt: obsah! Není to jen o instrumentální technice, jež má posluchače omráčit, ani o tom hrát co nejlíbivěji, jak se často v tomto ranku děje. Nezdráhám se dokonce prohlásit, že tato pražská kapela na albu „One More Toy“ vrátila jazz-rockové fúzi (neboť o tu tady jde především) zpět její obsah…
Co se týče instrumentálních výkonů, absolutorium zaslouží kytarista. Chejn je vskutku výtečný, a to nejen v sólech, ale také v zahušťování rytmického a výrazového podloží. Ale ta sóla, to jsou prostě třešničky na zákuscích! Sedí mu nafunkovělé groovy (třeba v „Mitsum“), hard-bopová intenzita („Our Country Still Isn´t Full Of Shit“) i jazz-rock jako řemen („Shufflepuck Blues“). Nebojí se ale ani akustické kytary, s níž zdobí nafolkovělou jemnůstku „Malý muž přichází“. Saxofonista využívá sopránku nejen jako výrazný barvotvorný element (dokazuje to např.v kompozici „6C10“), ale též pro posílení energie některých svižnůstek („Barbie Boogie“). Altka pak exceluje v hutných, doslova nadupaných kouscích (např.parádní sólo v závěrečné skladbě „Výpadovka z města B“). Bohužel je poněkud upozaděn trombonista, ale jeho sazby v souzvuku se saxem jsou neobyčejně výživné, a třeba vliv minimalismu v tutti frázování v titulní skladbě přímo strhující! Pianista v celkovém soundu kapely funguje spíše jako lyrický protipól, což mnohdy vytváří svěží napětí uvnitř hudebního toku (třeba v „One More Toy“), využije i perlivých tónů el.piana a zvukové sytosti syntezátoru („Five Eyes“). Rytmika pracuje v každé skladbě spolehlivě a s dostatečnou intenzitou, takže všechno na albu pěkně odsejpá a posluchač se ani na okamžik nenudí…
A to není v téhle muzice tak úplnou samozřejmostí!
Jsou libo ukázky?