Maďarský kytarista Gyula Babos je všestranným hudebníkem, který se pohybuje na jazzové, rockové a bluesové scéně již 40 let; je též výtečným interpretem romské a indické lidové hudby. Hrál třeba S Frankem Zappou, Herbiem Mannem, Jamesem Moodym, Tonym Scottem, Victorem Baileym, Gáborem Szabó či Terry Lynn Carrington. Sedmašedesátiletý harcovník se v roce 2014 obklopil o generaci mladšími krajany, aby sestavil kvintet BABOS´ a absolvoval sérii koncertů. Ze dvou takových pak vznikl záznam, jenž naplnil bezmála hodinové album „Makrokozmosz“, které v závěru loňského roku vydal label BMC Records, vydavatelství Budapešťského hudebního centra…
Většina koncertního materiálu vznikla na festivalu Divadlo v Budapešti 2014; jde o tři rozměrné Babosovy kompozice. Babos´ tvoří vedle lídra Kormél Fekete-Kovács (trubka, křídlovka, klávesy), Gábor Winand (tenor a soprán sax, vokál), György Orbán (kontrabas) a Tamás Czirják (bicí). Album doplňuje závěrečná kratší hard-bopovka s free-jazzovým střetem saxofonu s trubkou a houstnoucím kytarovým sólem („Öt-lett“), kde bubnuje pro změnu József Barcza Horváth a byla pořízena v únoru 2015 v budapešťském klubu Opus Jazz.
Předchozí kompozice jsou příkladem kreativně pojaté jazz-rockové fúze. Úvodní „Sándor Rózsa“, pojmenovaná po legendárním maďarském zbojníkovi z 19.století, představuje hutný, vskutku úderný jazz-rock s davisovskou trubkou a´la Bitches Brew. Babos pak vystřihne coryellovsky nadupané sólo (nikoli ve smyslu zvukové intenzity, ale poctivou a nesmírně zhuštěnou hrou) a Winand si s chutí zascatuje. Hudební tok se vzrušujícím způsobem přelévá tu k vypjatým pasážím, onde k lyrickému zvolnění, včetně umné gradace posílené sólovou kreací Czirjáka a Winandovy sopránky. V následující, zprvu baladicky se tvářící skladbě „9 and a Half Weeks“, dochází k dialogům kytary se sopránkou, posléze s trubkou; poté se přidá rytmika a vše se pomalu, ale nezadržitelně dává do hard-bopového pohybu. Po klimaxu přichází blues a nádherné sólo tenorsaxu, přičemž kytara neustále zahušťuje zvuk; Babos hraje prsty, bez přídavných mašinek. Poté dvanáctka plynule přede do těžkého, výrazného jazz-rockového rytmu se sólovým partem elektrifikované trubky. Bezmála devatenáctiminutovou kompozici „The Funeral Of the General“ uvozuje elektrifikovaná trubka s ambientním klávesovým zvukem; pak až začne kralovat acidově pravidelný rytmus, který vyžene do extáze Winandův scat, měnící se až v lamantaci. Tok mocně graduje, nechybí sóla kytary a trubky, dochází k dynamickým zlomům, než vybuchnou bicí; coda je pak ve znamení intenzivního minimalistického kolotoče…
Titul alba evokuje slavný Bartókův klavírní cyklus, mimochodem zhudebňovaný jazzmany i rockery (u nás Marián Varga), takže může být posluchač poněkud zaskočen. Ale jen na chvíli. Bartók nebartók, „Makrokosmosz“ je neméně úchvatný! Zvuk, byť není studiový, je výtečný; připočteme-li i výtvarně jedinečný obal, v případě BMC Records již tradičně kvalitní, máme před sebou skvost, skutečný umělecký artefakt…
