Didrik Ingvaldsen Orchestra v nekonečném kruhu fantazie

Didrik Ingvaldsen Orchestra v nekonečném kruhu fantazie

zvuk
100
obal
90
hudba
100
kompozice
100
98

Norský trumpetista Didrik Ingvaldsen působí na mezinárodní jazzové scéně již tři dekády a nyní zakotvil částečně u nás, kde založil výtečný experimentální kvartet Nocz. A protože v minulosti prošel různými norskými, finskými a vůbec evropskými big bandy, pro které psal i hudbu, bylo otázkou času, kdy zúročí tyto zkušenosti také v našich luzích a hájích. A je to tady! Díky slovenskému labelu Hevhetia vyšlo nedávno album „The Expanding Circle“, jež natočil DIDRIK INGVALDSEN ORCHESTRA…

On to není tak úplně big band, jde „jen“ o osmičlenný ansámbl, který ale dosahuje neobyčejné síly právě ve spojení dechů s rytmikou, posílenou dokonce dvěma bicími soupravami. Ingvaldsen si vzal do sestavy spoluhráče z kapely Nocz, tj. Radima Hanouska (sopran a barytonsax), Mariana Friedla (kontrabas) i Tomáše Hobzeka (bicí), a doplnil je o další výkvět českého jazzu: Marcela Bártu (tenorsax, klarinet), Michala Wróblewského (altsax, basklarinet) a pianistu Jaroslava Šťastného (mimochodem známého také na poli soudobé vážné hudby pod jménem Peter Graham); druhý bubenický post pak obsadil Ingvaldsenův krajan Dag Magnus Narvesen. Ve dvou skladbách pak je sestava rozšířena ještě o další hráče, mezi nimiž nechybí třeba saxofonisté Radek Zapadlo a Pavel Zlámal (spoluhráč Šťastného v kvartetu NextPhase).

Didrik Ingvaldsen Orchestra v nekonečném kruhu fantazieAlbum obsahuje více než šedesát minut navýsost vzrušujícího experimentálního jazzu, umocněného minimalistickými figurami, postupy soudobé vážné hudby a free-jazzovým zahušťováním. Každá z jedenácti Ingvaldsenových skladeb představuje vrchol kompozičního, aranžérského a instrumentálního umu! V úvodním tracku „The Altar“ zachovává ansámbl ještě hardbopový základ, byť jsou sóla víceméně free-jazzová (altka a piano). K hardbopu se ještě vrátí v osmé skladbě „Formax“, ale tam již dochází k razantním průnikům minimalismu; mimochodem zde můžete slyšet hutné lídrovo sólo, attack saxů a bicích. Ingvaldsenovo sólování není časté, více prostoru dává především saxofonistům; další sólo pak vystřihne už jen jednou, a to ve druhé části stěžejní skladby alba, čtyřdílné suity „Circle Music“. Tato bezmála dvaadvacetiminutová kompozice pracuje s bezbřehými možnostmi současného jazzu absorbovat nejrůznjší vlivy a dokazuje schopnost ansámblu zahušťovat a dynamizovat proměnlivý hudební tok. Důležitou zvukovou roli hraje basklarinet a posléze kontrast mezi vyššími a hlubšími polohami dechových nástrojů, jež vytvářejí jedinečné souzvuky i minimalisticky či free-jazzově vytvářené propletence jednotlivých hlasů. A z této materie se pak vylupují dechberoucí sólové chorusy. Ovšem to není vše, čím je posluchač strháván. V osmiminutové „Akropolis“, kterou považuji vůbec za absolutní vrchol alba, lze rozeznat starobylý polyfonický chorál se středomořskou příchutí, byť značně rozbit v rytmicky i výrazově proměnlivé kousky; tu se spojí barytonsax s kontrabasem hraným smyčcem, onde zazní basklarinetové staccato, jinde překvapí ozvěna blues. Fantazii se v jazzu meze nekladou! Baladická skladba „Slightly Confiscated“ je v podstatě zpomalené bolero se sólovým partem tenorsaxu, v „Antilia“ se kapela od minimalismu odpíchne k drtivé free-jazzové jízdě, v „Dragon“ (v rozšířené sestavě) dociluje nádherných barev s téměř středověkým nádechem, ale posléze rozbitým zappovsky obžerným sólem hostujícího kytaristy Jana Navrátila. Finále alba je ve znamení výrazně humorného „The Underdog“; ale i tady vás ohromí tutti dechů, do nichž pronikají hřmotné bicí, přičemž tok útržkovitých motivů nelítostně graduje…

Tak tomu říkám excelentní jazzový nářez!

Didrik Ingvaldsen Orchestra playing "Circle Music Part 3"