Nizozemský nezávislý label Evil Rabbit Records založili v roce 2006 pianista Albert van Veenendaal a kontrabasista Meinrad Kneer, oba významní hráči na poli avantgardního jazzu a volné improvizace. Tedy label nonkonformních muzikantů pro nonkonformní muzikanty. CD odtud se vyznačují nápaditým designem; nyní je to obal z černého kartónu s otvory pro barevná odlišení titulů, jež jsou součástí vložených jednostranných bookletů. Znamená to zároveň vítané snížení nákladů, nutné pro takový typ vydavatelství…
Nedávno vyšly dva pozoruhodné tituly, každý z opačného pólu jazzové avantgardy. Pod pořadovým číslem 23 spatřilo světlo světa živé album The Core Tria s hostujícím Matthewem Shippem a jako 24 sólová studiová nahrávka Biliany Voutchkovy. První položka představuje free-jazzovou improvizaci, vycházející víceméně z tradičních idiomů, ta druhá absolutně volnou neidiomatickou improvizaci, bořící všechna pravidla. Zároveň obě alba reprezentují to nejlepší z obou tvůrčích přístupů…
Americké THE CORE TRIO bylo založeno v texaském Houstonu v roce 2004. Často hrálo s dalšími velikány avantgardního jazzu (Steve Swell, Tim Hagans,Robert Boston). Tentokrát se s nimi v texaských klubech před dvěma lety objevil vpravdě legendární free-jazzový pianista MATTHEW SHIPP. A z těchto vystoupení pochází materiál čerstvého alba „The Core Trio live featuring Matthew Shipp“. Samotné trio tvoří muzikanti o generaci mladší: tenorsaxofonista Seth Paynter (má na svém kontě již devět sólových alb!), kontrabasista Thomas Helton (člen The Houston Composer´s Alliance) a bubeník Joe Hertenstein (Ravi Coltrane, Chris Potter, Elliott Sharp atd.). Album obsahuje dva sety, první v délce 31 minut, druhý více než 34 minut. „Set 1“ odstartuje kontrabas, na který se nalepí kaskády klavírních tónů a bicí začnou tepat. Shippovo piano umí běsnit, ale také ztišit, zlyričtět. Saxofon je více drásavý; sténá, úpí, křičí. Kontrabas místy doslova trpí pod smyčcem. Přesto protagonisté nerezignují na harmonii, dokonce se občas otřou o výrazný melodický motiv, který ale posléze vydráždí až k nepříčetnosti. Když se ozvou klavírní struny a basový smyčec se zklidní, dosahuje hudba bezmála magické účinnosti. V závěrečných minutách utichne sax a klavírní trio se s náruživostí ponoří do hard-bopového proudu. „Set 2“ se rozjíždí zvolna, hravě. Tenorsax zní plnými, hutnými témbry. Zvuk se pozvolna zahušťuje, a to i díky minimalistickým figurám klavíru. Poté se tok značně rozvolní. Navzdory energii a hustotě není zvuk zahlcen, občas zaduní klavírní údery, sax sténá, blouzní, vyráží ze sebe skřeky. Vyloupne se klavírní trio a překvapivě začne swingovat, což vyvrcholí brilantním kontrabasovým sólem. Sax s pianem si vymění několik dialogů a závěr patří řinoucímu klavírnímu triu s výtečně tlukoucími bicími… Je libo poslech celého alba? Zde je:
BILIANA VOUTCHKOVA je vokalistka a především houslistka, žijící v Berlíně. Narodila se ale v Sofii, kde studovala klasické housle. Ve studiích pokračovala v New Yorku, kde se posléze stala součástí tamní scény soudobé a improvizované hudby. V současné době spolupracuje s věhlasnými soubory soudobé vážné hudby, jako např. Ensemble Modern. Před třemi roky hrála v Praze (v galerii Školská 28) v duu s klarinetistou Michaelem Thiekem.
Nahrávka jejího aktuálního CD „Modus Of Raw“ vznikla v červenci loňského roku ve Švýcarsku, a to v malebné lokalitě Poschiavo, jež mimochodem patří do dědictví UNESCO. Ostatně závěrečný, sedmý track (a zároveň nejdelší – 14:23) se vztahuje přímo k tomuto místu („Poschiavo meddley“); z meditativně laděného toku prozpěvování a spektrálně rozložených i jakoby scratchovaných táhlých houslových tónů zaznívají též terénní nahrávky (štěbetání a zpěv ptáků, kostelní zvon). V předchozích šesti skladbách si Voutchkova vystačí zcela sama, jen se svým hlasem a houslemi. Na ty hraje všemi možnými i nemožnými způsoby, takže po většinu času ani neznějí jako housle. Mnohdy dociluje až dojmu elektroakustické hudby („Enter“, „Memory Imprints“). Úžasným způsobem pracuje s proměnlivou dynamikou (nejvýrazněji v titulní skladbě), využívá minimalistických repetic, ale přece jenom hrubě rozlámaných („Songs Of Anxiety“), neštítí se hororově mechanických zvuků jakéhosi perpetua mobile („Chaos & Beauty“) a dokonce inspirace v irských melodických konotacích, byť drsně zašpiněných…