Wanda Dobrovská, spolupracovnice stanice ČRo-Vltava, která průvodním slovem již tradičně v přímých přenosech přibližuje koncerty HUDEBNÍHO FÓRA HRADEC KRÁLOVÉ, zmínila jako červenou nit závěrečného večera téma Cesta. Ve všech významech toho slova. Hudba, jež zazněla 10.listopadu v sále Filharmonie Hradec Králové, může být i takto vyjádřena, ovšem. Ale já tam viděl konotace spíše jiné, možná až příliš ovlivněn tím, co mne poslední dobou znepokojuje; všichni uvedení skladatelé měli více domovů, neboť ne vždy byli ve své vlasti šťastni, a všichni měli neblahé zkušenosti s projevy mezilidské, společenské či kulturní nesnášenlivosti. A dva z oněch tří umělců nakonec nalezli tvůrčí svobodu ve Spojených státech, tolik dnes v Evropě spílané (a u našinců s krátkou pamětí obzvláště nevybíravě).

Sál Filharmonie byl zaplněn, a tentokrát ve větší míře také mladými posluchači. Ať už to způsobilo cokoli, bylo to potěšující. A nejenže setrvali až do konce, ale také si sdělovali dojmy a o hudbě, kterou slyšeli, diskutovali. Byla na ně těžká, ale rozuměli jí. Nebo se o to alespoň pokoušeli… Všiml jsem si, že než koncert vůbec začal, četli si poctivě v programech; v této souvislosti znovu smekám před dramaturgem festivalu, Markem Hrubeckým. Ve svých textech dokázal posluchači přiblížit hudbu faktograficky bohatým a srozumitelným způsobem; stejně tak jednotlivé skladatelské osobnosti.

Závěrečný koncert Hudebního fóra patří již tradičně domácímu tělesu. Filharmonie Hradec Králové, tentokrát pod taktovkou Tomáše Braunera, podala mimořádný výkon. A to hned v úvodním kusu „Orion“, který v roce 1979 napsal předčasně zesnulý kanadský skladatel Claude Vivier. Ten se pro mne stal opravdovým zjevením! Jeho život ukončil náhodný milenec, několikanásobný vrah, když pobýval v Paříži; bylo mu necelých 35 let. Do francouzské metropole se často uchyloval nejen proto, že se zhlédl v Messiaenovi a spektralistech (Murail, Grisey, Tessier, Lévinas), ale též kvůli svobodnějšímu životu jako homosexuál. Do své hudby dokázal vložit až nezřízenou fantazii, zvláště, když svůj vlastní, specifický svět začal rozšiřovat o buddhismus pod vlivem cest do Japonska a na Bali. To vše se zúročilo právě ve skladbě „Orion“. Filharmonie Hradec Králové mohla tak opět dokázat, že disponuje bezkonkurenčními žesti; obvzláště trubky a hluboké žestě excelovaly. Ovšem celý orchestr udivoval plynulými přechody z rozvolněných, mnohdy spektrálních ploch, do skutečně lahodných témbrů, přičemž uvnitř každé takové plochy docházelo k častým tektonickým zlomům, čímž docílil až dechberoucí pulsace. Finále je pak ve znamení strhující zvukové laviny, jíž orchestr jakoby oslavuje sám sebe…

Čínský skladatel Tan Dun to od krmiče prasat na bezútěšném venkově v rámci komunistické převýchovy dotáhl až na jednoho z nejvýznamnějších hudebních tvůrců současnosti; ale to až od roku 1986, kdy odešel studovat do USA a již tam zůstal. „Jsem Marco Polo vracející se z Východu na Západ,“ řekl o sobě. V roce 1998 dokončil operu „Marco Polo“, za kterou obdržel prestižní Grawemeyerovu cenu; z té pak v roce 2012 vytěžil ještě „Koncert pro orchestr“. Vskutku mistrovské orchestrální dílo, které doplňuje onen stěžejní trojlístek slavných Koncertů Debussyho, Bartóka a Stravinského o novou zvukovost. Její součástí je nejen čínská hudba, ale také arabská a především indická. Ostatně názvy čtyř vět leccos napovídají – po Knize časoprostoru přichází Vůně bazaru, poté Rága pouště a nakonec Zakázané město. Filharmonie Hradec Králové vyrukovala při evropské premiéře (!!!) nejen s plnokrevnými žesti a dalšími sekcemi dechových nástrojů, ale i s arzenálem třeskutých bicích a zvukoboreckých smyčců, z nichž bych vyzdvihl navíc kontrabasy. Sólový part fagotu a klarinetu svědčí i o tom, že královéhradecké těleso má ve svých řadách též výrazné hráčské individuality. Sugestivní dramatičnost s narativní silou víceméně rozpoznatelných symbolů pak umocnila pohybová kreace tří dívek (Eva Stará, Karolína Křížková, Andrea Vykysalá) na pomezí baletu a nového cirkusu; stačila jim k tomu pouhá akrobatická šála, aby s její pomocí dokázaly nonverbálními prostředky ztvárnit cesty, návraty a rovnováhu mezi poznaným a tajemstvím. Autorem nápadité choreografie byl Adam Halaš, mimochodem vedoucí katedry pantomimy na pražské HAMU. Bouřlivé ovace publika byly navýsost zasloužené…

Druhou polovinu večera zaplnila jediná kompozice – „Azul“ (Modrá), kterou v letech 2006-08 složil (a několikrát přepracoval) argentinsko-americký autor Osvaldo Golijov. Ten je typem opravdového světoběžníka, který nakonec žil a tvořil ve Spojených státech. Studoval v rodné Argentině, pak v Jeruzalémě, nakonec v USA u slovutného avantgardisty George Crumba a později u Olivera Knussena. Grammy oceněný skladatel napsal „Azul“ pro Bostonský symfonický orchestr a patrně nejslovutnějšího současného violoncellistu Yo-Yo Mu. Královéhradečtí symfonici se nemusí za svůj výkon stydět, ba naopak; a náš violoncellista Jiří Bárta je excelentním hráčem srovnatelným s kýmkoli. Dílo je členěno do čtyř částí, jejichž názvy jsou stejně vzrušující, jako hudba, jež se za nimi skrývá – Sirnatý mír, Silencio Magico NocturnoTranzit a Jeruzalém (Coda I.:Pulsar, Coda II.:Padající hvězdy). Nádech argentinského Nového tanga způsobuje akordeon, který zde má opravdu hodně prostoru; tohoto partu se na výbornou zhostila Jaroslava Vlachová (mimochodem učí hru na tento nástroj na Konzervatoři v Plzni). Jihoamerické konotace pak ještě posilují tři sóloví hráči na bicí nástroje (členové Filharmonie Hradec Králové: Rudolf Kuchárik, Lukáš Tvrdý a Vlastimil Pell). Totiž tato Golijova skladba zazněla na Hudebním fóru v její druhé verzi, kde byla potlačena jasná barokní inspirace, aby se projevila nová autorova inspirace – a to v básni „Výšiny Macchu Picchu“ Pabla Nerudy! Violoncello v první větě vede jímavý dialog s akordeonem, přičemž orchestr zní malebně, ve druhé části se zvuk prohloubí až k jakémusi rozvolněně meditativnímu ambientu, třetí věta je výrazně inspirována barokem, kdy violoncello, akordeon a bicí nástroje tvoří moderní obdobu basového continua. Poslední část je hudebně nejexperimentálnější, a zároveň mistrně vygradovaná hlavně díky sólovému violoncellu a závěrečným tónovým poryvům…

Dvanáctý ročník Hudebního fóra Hradec Králové skončil. Ať žije ten třináctý! A pověrčivost nechme těm, kteří si ho zaslouží…

(autor fotoreportu: František Hloušek)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..